Edvard Beneš Nepublikované portrétní medaile a plakety
Osudy československých prezidentů – reprezentantů státu – budou vždy v centru pozornosti veřejnosti.
Prezidenti v naší historii totiž nebyli jen pasivním odrazem existujících politických poměrů. Častokrát historii spoluvytvářeli i přes to, že podle československé ústavy byla vždy funkce prezidenta do značné míry reprezentativní. Ve skutečnosti však jejich politická autorita i faktická politická odpovědnost byla v očích veřejnosti větší. Činy jednotlivých prezidentů jsou a budou detailně posuzovány, hodnoceny z nejrůznějších hledisek a podrobovány přísné kritice. Mnozí z nich museli učinit velmi závažné kroky, které na dlouhá léta ovlivnily život celého národa.
Tisíciletá česká státnost, kterou habsburská monarchie od Bílé hory systematicky oklešťovala, až ji za vlády posledních dvou rakouských císařů Františka Josefa I. a Karla I. zcela potlačila, byla obnovena 28. října 1918. Vznikl státní útvar, zahrnující historické české země Čechy, Moravu a Slezsko, k nimž se 30. října 1918 na základě Martinské deklarace připojilo Slovensko a o připojení požádali i představitelé autonomní Podkarpatské Rusi. Byl vybudovaný na principech parlamentní demokracie, s pluralitním politickým zřízením a v čele s prezidentem. Do dějin vstoupil jako Československá republika. Jejím v pořadí druhým prezidentem byl dr. Edvard Beneš – prezident budovatel.
Edvard Beneš se narodil 28. května 1884 v Kožlanech u Plzně v chalupnické rodině, ve skromných poměrech. Byl velice pilný a většinu času věnoval četbě, vzdělávání a studiu. Po maturitě se zapsal na pražské universitě na filosofii, ale jelikož ho nejvíce zajímaly románské jazyky, přešel po roce na studia do Paříže.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
Německá platidla po 2. sv. válce (2) Měnová reforma 1948
Po skončení druhé světové války se německá ekonomika ocitla v troskách.
Spojeneckým
bombardováním, ale i Hitlerovou taktikou spálené země se všechny velké průmyslové
závody proměnily v ruiny, města přišla o téměř 20 % bytového fondu a všudypřítomný
zmatek a nedostatek i těch nejzákladnějších surovin byl cítit na každém kroku. Není tedy
divu, že stabilizace a nastartování německé ekonomiky se v prvních poválečných letech
stala jedním z prvořadých cílů okupačních mocností.
Jak jsem v první části tohoto seriálu uvedl, už od počátku třicátých let dochází v Německu k rostoucí regulaci cen vybraných výrobků a později i k zavedení přídělového systému. Zprvu jen pro průmyslové suroviny, později ale i pro věci denní potřeby a potraviny.
Takto nastavenou regulací se sice podařilo zabezpečit alespoň základní distribuci vybraných produktů, na druhou stranu to však s sebou přinášelo i neblahé efekty ve smyslu rozmáhajícího se černého trhu a často i tezauraci platidel, neboť ceny plně neodrážely
realitu.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2013
