ZE SVĚTA KOVOVÝCH ZNÁMEK (32) Známky ústavů pro choromyslné
Šíři spektra vydavatelů účelových známek dokládají ražby, které vydaly zemské ústavy pro choromyslné.
Dobově možná součásti běžného každodenního života v ústavu, dnes však vyvolávají řadu otázek. Předně: komu byly určeny, kdo na ně měl nárok a kde se vlastně užívaly. Z pohledu dnešní doby plné zákazů konzumace alkoholu se nechce věřit, že by si chovanci pochutnávali na plzeňském.
Nejstarším specializovaným ústavem v Čechách byl Tollhaus pro 57 chovanců, součást Všeobecné nemocnice založené Josefem II. v roce 1790 a do provozu uvedené 2. ledna 1791. Na území Prahy byly později zřízeny další zaopatřovací ústavy pro duševně choré, jednalo se dům vedle kostela svaté Kateřiny (zakoupen roku 1822) nebo bývalý klášter servitů Na Slupi (odkoupen roku 1850 s rozsáhlou zahradou). Ale ani tyto prostory nestačily. Roku 1844 byla dokončena nová budova v zahradě Kateřinské ošetřovny a roku 1857 byly zakoupeny další pozemky sousedící se slupskými. V roce 1861 byl ústav převeden do správy zemí a stal se tak Zemským ústavem pro choromyslné. Stav na konci XIX. století zachycuje v hesle Blázinec Ottův slovník naučný1t. Království České má dva ústavy samostatné: v Praze a v Dobřanech (u Plzně), a dva ústavy filiální: v Kosmonosích (u Mladé Boleslavi) a v Opořanech (u Tábora). Dobřanský jest zařízen dle moderních požadavků. V poslední době zakoupen pro adaptaci zámek v Horních Beřkovicích u Mělníka.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2016.
Temná místa našich dějin Padesátá léta na pamětních medailích
Historická témata se druží k pojmu pamětní medaile úplně organicky.
Čím hlouběji však sáhneme do historie, tím bezpečnější terén nacházíme. Uběhl už dlouhý čas a generace historiků absolvovaly nezbytné a opakované názorové střety, aby se posuzování jednotlivých dějinných událostí nakonec přiblížilo objektivnímu výkladu. Na této cestě pak historiky, s obvyklým zpožděním, následuje také většina společnosti. Jestli se ale ohlédneme jen o jednu nebo dvě generace zpět, bude situace úplně jiná. Interpretace nedávné historie nadále rozděluje a zatěžuje společnost.
Problémy s vlastními novodobými dějinami bývají markantní zejména v obdobích následujících po změnách režimu. Dříve narození to jako děti mohli sledovat u našich západních sousedů. Oba tehdejší německé státy, které se postupně zformovaly po roce 1945, dostaly šanci k historické sebereflexi. Bylo jistě poučné pozorovat v průběhu druhé poloviny minulého století, jak rozdílně ji tehdejší NSR a NDR využily. Obyvatele naší země tehdy asi nenapadlo, že se v podobné situaci jednou octnou sami. V našich novodobých dějinách jsou dva letopočty označující dvě poslední zásadní změny politických systémů. Oba roky, 1948 a 1989, zároveň ohraničují dlouhé období, kdy naše dějiny určovala hegemonie jedné strany. Oněch jednačtyřicet let, kdy komunistická strana modelovala generace občanů naší republiky, nepředstavuje jednolitý celek. Míra indoktrinace byla různá a historikové se již většinou shodli, že skutečně brutální formy měla v padesátých letech.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2014.
