MISTŘI PADĚLATELÉ (4) Robert Ready a Constantin Christodoulos
Vynález galvanoplastiky přispěl k masovému rozšíření kopií a replik.
Touhy sběratelů po vzácných kusech využilo Britské muzeum, které si najalo Roberta Readyho, aby kopíroval unikáty z jeho sbírek. nezaháleli ani padělatelé. Tardani razil kopie italských mincí, Farrigault zdiskreditoval merovejské ražby a christodoulos dokázal oklamat zkušené sběratele a archeology.
Rozvoj zájmu o moderní mince s sebou v druhé polovině 19. století přinesl rozšíření novoražeb. Movití sběratelé z řad aristokracie si v letech 1762–1890 mohli od ruských mincoven objednat novoražby historických mincí ražené originálními razidly, tzv. „novoděly“ a novoražbou je i „král mincí USA“, dolar z roku 1804. V 70. letech 19. století pak zaměstnanci mincovny ve Filadelfii čile obchodovali s uměle vytvářenými sběratelskými raritami. Kromě „oficiálních“ vznikalo i velké množství soukromých novoražeb, často na zákazku samotných sběratelů. S použitými razidly se čile obchodovalo a v 80. letech tak mohl William Joseph Taylor vyrazit oblíbené britské 2pence z roku 1797, známé jako „cartwheel“.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2016.
Poslední panovník domácího rodu Portrétování Jiřího z Poděbrad
S výkladem osobnosti Jiřího z Poděbrad (1420–1471) už dnes nemáme větší potíže. Jeho
portrét vytvořený historiky je vcelku stabilní a nevedou se o něm nějaké zásadní spory.
Laičtí zájemci o národní dějiny si možná víc než odborná hodnocení, pamatují ze školních
chodeb reprodukci Alšova obrazu setkání Matyáše Korvína s Jiřím z Poděbrad. V širokém
povědomí také uvázlo Jiráskovo slovní spojení „Husitský král“, což byl titul spisovatelova
posledního nedokončeného románu.
Obě zmíněné umělecké reflexe sice těží ze stejných zdrojů jako vědecká poznání historiků, ale používají jiné postupy a tak dospívají k poněkud odlišným výsledkům. Malířsky vytříbený Alšův obraz výtvarnými prostředky glorifikuje našeho krále v kontrastu s temnou figurou proradného Matyáše. Historické realitě je ale bližší názor, že v oné scéně, vedoucí k propuštění uherského krále i s jeho obklíčeným vojskem, se Jiří z Poděbrad dopustil jedné ze svých nemnoha velkých taktických chyb. Podobně název Jiráskova románu vyvolává jednoznačný a proto také mylný dojem. Jiří z Poděbrad opravdu nebyl husitský král, pokud bychom ho chtěli chápat jako následovníka velkých postav husitského hnutí, jako byl třeba Jan Žižka. Jiří byl od počátku pevně spojen s českou aristokracií, ze které pocházel, nikoli s nějakým lidovým revolučním hnutím.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2012
