Historie Československé měny
Vznik Československé měny.
Takzvaným měnovým zákonem z 10. dubna 1919 byla zavedena koruna československá (Kč) a stanoveno, že „jedna koruna československá se počítá za jednu korunu rakousko-uherskou“. Přijalo se dosavadní označení „koruna“. Další cestou k provedení měnové restrikce a k postupnému zhodnocování nové měny byla dávka z majetku a z přírůstku majetku podle zákona z 8. dubna 1920, kterou Rašín považoval za „korunu reformní politiky“. Měla odčerpat inflační peníze, které přišly do oběhu během války. předpokládal se výnos v rozsahu 20-25 mld. Kč.Tento záměr se však nezdařil, docházelo k daňovým únikům a k potížím s inkasem dávky. Prvním penízem nového státu byla stokorunová státovka s datem 15. dubna 1919. Prvními mincemi byly dvacetihaléře a padesátihaléře vydané v únoru 1922. První korunová mince byla uvedena do oběhu v roce 1922. První bankovkou byla dvacetikoruna s datem 1. října 1926, která šla do oběhu až v roce 1927.
Měnová stabilizace.
Restrikce peněžního oběhu při měnové reformě v březnu 1919 a při zavádění dávky z majetku nepřinesla žádoucí efekt pro realizaci základní koncepce Rašínivy politiky, kterou bylo snižování cenové hladiny. Po Rašínově tragické smrti v únoru 1923 byl zvolen jiný postup – a to zvyšování kurzu koruny v zahraničí tak, aby vysoký měnový kurz působil přes tlak na vývozní ceny deflačně na domácí cenovou hladinu. Pro podporu kurzu korunybyly přijaty i zahraniční devizové úvěry. Nastalo údobí deflační politiky. Snižovala se domácí cenová hladina, ale s vážným negativním dopadem na export, na výrobu i zaměstnanost. Státní rozpočet se dostal do deficitu a banky do vážné krize likvidity. Musela být přijata řada sanačních opatření. Negativní jevy nakonec natolik převážily, že vláda na jaře 1925 opustila koncepci deflační politiky, a to i formálně při návrhu zákona o založení Národní banky Československé striktním požadavkem stabilizovat měnový kurz. Přešlo se k politice měnové stabilizace.
Vznik centrální banky.
Novou československou měnu bylo zapotřebí spolehlivě řídit, a za tím účelem měla vznilnout klasická centrální emisní banka. 14. dubna 1920 byl přijat zákon o akciové bance cedulové (tzv. bankovní zákon). Velmi podrobně určoval právní postavení banky, její řízení, zásady pro vydávání bankovek i pravidla jejich krytí. Základním úkolem banky bylo spravovat československou měnu a v souvislosti s tím provozovat určité, zákonem přesně vymezené úvěrové a devizové obchody. Přestože zákon obsahoval i stanovy banky, správu banky, jednací řád Bankovní rady, státní dozor, zásady účetnictví banky, fakticky cedulovou banku ještě nezakládal. Důvodem byla dosud nestabilní hospodářská, finanční, měnová situace. Vláda byla zmocněna, aby „zřidila akciovou banku cedulovou“ v době, kdy k tomu budou dány hospodářské předpoklady. To se stalo teprve v březnu 1926 po opuštění deflační politiky a po přechodu ke koncepci měnové stabilizace.
Národní banka Československá.
Národní banka Československá Byla akciovou společností s kapitálem 12 milionů zlatých dolarů USA, rozdělených na 120 000 akcií po 100 zlatých dolarech.V čele banky byl guvernér jmenovaný na návrh vlády prezidentem republiky na pět roků. Vedoucí orgánem byla Bankovní rada, v níž kromě guvernéra bylo dalších devět členů, šest volených na valné hromadě akcionářů a tři jmenovaní prezidentem republiky na návrh vlády. Členy Bankovní rady byli představitelé průmyslu, zemědělství, obchodu a pěněžnictví. Národní banka byla autonomním emisním orgánem, protože jí bylo uděleno „výhradní právo vydávat bankovky a pečovat o peněžní a úvěrový oběh“.Národní banka byla pověřena řízením devizového hospodářství v dobách devizové vázanosti, vytvářením podmínek pro zavedení zlaté měny a byla poninna udržovat určitý poměr čs. Koruny k cizím měnám. Hlavním nástrojem emisní peněžní politiky byl krátkodobý úvěr poskytovaný obchodním bankáma diskontní úroková politika. Ze zákona bylo zakázáno poskytovat jakékoliv úvěry vládě.
Zlatá rezerva.
Základním cílem měnové politiky Rašína a jeho nástupců bylo dosáhnout spojení české koruny se zlatem a zařadit Československo mezi země zlatého standardu. Program postupného přechodu ke zlaté měně byl závislý na vytvoření dostatečné zlaté rezervy budoucí emisní banky. V zájmu urychlení tohoto procesu postupoval Rašín trojí cestou:
-Výzva k vytvoření „zlatého pokladu republiky“ dobrovolnými dary. Vhodně se využilo poválečného vlasteneckého nadšení. I když se sešlo například 94 520 zlatých mincí a medailí či 65 kg ryzího zlata ve zlomcích, výsledek byl spíše psychologicko-politický než měnový a z hlediska množství nehrál ve zlaté rezervě roli.
-Vypsání vnitřní valutové půjčky zákonem z 25. února 1919, kterým byla vláda zmocněna vypsat čtyřprocentní půjčku ve zlatě a ve valutách. Setkala se s nečekaným úspěchem(3260 kg ryzího zlata, 270025 kg stříbra atd.). Byla splacena do roku 1926, přičemž věřitelé běžně požadovali splácení v korunách.
-Vyhlášení nabídkové povinnosti valut a deviz a zákaz vývozu zlatých mincí a nezpracovaného zlata a stříbra.
Teprve stabilizace měnového vývoje ve druhé polovině 20. let při vyrovnaném státním rozpočtu a při vyrovnané platební bilanci umožnila spojit českoslovanskou korunu se zlatem, a zařadit se tak mezi státy zlatého standardu. Přímá směnitelnost bankovek za zlato však zavedena nebyla. Šlo o směnitelnost za devizy, které byly spojeny se zlatem Koruna se stala měnou zlaté devizy.
Konjunktura ekonomiky.
Období od ukončení deflační politiky v roce 1925 až do počátku světové hospodářské krize v letech 1929 a 1930 bylo obdobím vysoké konjunktury československé ekonomiky, finanční a devizové rovnováhy a měnové stability. Příznivý vývoj umožnil již v srpnu 1928 liberalizovat devizové hospodářství. Národní banka vystupovala na devizovém trhu jako regulátor jen typicky tržními metodami – nákupem a prodejem deviz, aby tak působila na udržení stabilního kurzu. Československo se zařadilo mezi hospodářsky vyspělé země světa a jména jako Baťa, Kolben, Ringhoffer, Laurin a Klement se stala synonymem podnikatelského důvtipu, píle, vynalézavosti a uznával je celý svět.
Hospodářská krize.
Období konjunktury a měnové stability netrvalo dlouho. Světová hospodářská krize v letech 1929 až 1934 zasáhla i Československo. Během této krize se zvyšovala cena zlata na světových trzích. Důsledkem tohoto vývoje byl silný deflační tlak na všechny měny, které byly vázány na zlato. Do tohoto proudu byla stržena i československá koruna. Názory na účinný postup Národní banky při řešení této deflační situace se lišily a posléze se vyhrotily do dvou směrů: buď ponechat zlatý obsah koruny a přizpůsobovat se jejímu znehodnocování postupně úrokovou, mzdovou, rozpočtovou, devizovou a cenovou politikou anebo prostřednictvím snížením zlatého obsahu iniciovat takové znehodnocení koruny, které by obnovilo soulad její kupní síly s kupní silou zlata, a vyhnout se tak dlouhodobému procesu adaptace všech hospodářských čísel. Vláda se rozhodla pro devalvační řešení. V únoru 1934 podal guvernér Národní banky Vilém Pospíšil a celou bankovní radou demisi. Novým guvernérem byl 23. února 1934 jmenován Karel Engliš. V únoru 1934 byl snížen zlatý obsah koruny o šestinu – na 37,15 mg. Některé státy – země zlatého bloku – však setrvávaly na dosavadní peněžní politice a přikročily k devalvačnímu řešení později. Tomu se přizpůsobil i postup Národní banky, zlatý obsah koruny byl proto snížen později znovu druhou devalvací v říjnu 1936, a to opět o šestinu – na 31,21 mg. Po těchto devalvacích se cenový i měnový vývoj stabilizoval.
Hlaví aktivity bank.
Obchodní banky v českých zemích byly univerzálními bankami, které plnily funkci jak depozitních a úvěrních peněžních ústavů, tak i zakladatelských bank. Bankovní kapitál se silně podílel na průmyslových, obchodních a dopravních společnostech. U některých ústavů hrál významnou úlohu obchod s pozemky a realitami. Novou činností po vzniku Československa bylo zajišťování finančních transakcí při exportu a importu, transakce se státními obligacemi a aktivita velkých bank sdružených v konsorciu pro státní úvěrové operace při mezinárodních hospodářských jednáních a transakcích. Přes rozšířenou škálu činností zůstalo těžiště aktivit bank v soustřeďování finančních prostředků a poskytování úvěrů průmyslu, dopravě, velkoobchodu a velkým pozemkovým vlastníkům. Finanční prostředky bank pocházely z prostředků svěřených bankám, z vlastního akciového kapitálu, z úroků, z úvěrové činnosti a poplatků za služby. Nejvýznamnější byly první dva zdroje. Na vkladní knížky ukládaly své úspory hlavně domácnosti. O vkladatele bojovaly banky nabídkou výhodných podmínek. Bankovní úvěr se stal běžnou součástí průmyslového a obchodního podnikání. Výrazně se rozšiřovala také zakladatelská činnost bank.
Vývoj národního hospodářství.
V rozvoji národního hospodářství bylo za první republiky dosaženo pozoruhodných výsledků, které Československo zařadilo mezi hospodářsky vyspělé země. Průmyslová výrobav roce 1929 překročila o více než 40% předválečnou úroveň, zemědělská produkcevzrostla za stejné období o 28%. Pokročila hospodářská integrace a Československo se zejména díky rozvoji vnitřního trhu měnilo v jednotný ekonomický celek, i když stále ještě regionálně nevyvážený. Limity domácího trhu nutily československý průmysl stále více bojovat také o trhy zahraniční a čelit silné mezinárodní konkurenci. Do příznivého vývoje zasáhly během roku 1929 první odbytové potíže. Světová hospodářská krize se projevila s určitým zpožděním. Pokles výroby byl zpočátku pozvolný, teprve v polovině roku 1931 došlo k prudkému zlomu a plnému dopadu světové úvěrové a měnové krize. Průmyslová výroba Československa se snížila na 60% předkrizového stavu. Teprve v roce 1934 se projevil pozvolný vzestup výroby, který mimo jiné podpořil vývoz zbraní a státní objednávky pro armádu jako důsledek hrozící německé agrese. Oživení vrcholilo v roce 1937, avšak hospodářský cyklus už nestačil přejít do konjunktury. Potíže na světových trzích a posléze rozpad Československa ukončily slibný ekonomický vývoj první Československé republiky.
Výtvarné návrhy.
Nový československý stát měl od samého počátku své existence štěstí na výrazné umělecké osobnosti, které byly ochotny podílet se na přípravě peněz nového státu. Alfons Mucha, Otakar Španihel, Maxmilián Švabinský či Otto Guttfreund vytvořili řadu návrhů platidel, které z výtvarného hlediska neměly v Evropě obdobu. Na jejich práci pak navázali další generace umělců včetně vynikajících tvůrců současnosti.
Český bankovní systém.
České banky se v meziválečném období postupně zbavovaly provincionalismu. První náraz deflační krize řadu ústavů těžce postihl, ale následující konjunktura pomohla k celkové konsolidaci českého bankovnictví. Léta velké hospodářské krize zastihla bankovní sektor připravený lépe než jiné oblasti hospodářství. Charakteristickým rysem čs. Obchodních bank meziválečného období byl jejich masivní přechod k univerzalismu. Přiblížily se tím k západoevropským standardům. Ve 30. letech pomáhal bankovní sektor udržovat rovnováhu státních financí zatěžovaných vojenskými výdaji na obranu proti nacistické agresi. Bankovní sektor měl ovšem i své slabé stránky. Zaostávání a přežívající provincionalismus se projevovali především v menší informovanosti a předvídavosti, neexistence poboček a filiálek v bezpečných částech Evropy a USA, kam by bylo možné v případě potřeby přesunout zdroje k perspektivnímu financování strategických politických cílů. Slabinou bylo i zařazení českého bankovního systému do mezinárodního kontextu. Zahraniční kapitál v českých bankách měl spíše spekulační než investiční charakter. V kritických okamžicích se stahoval a nebyl přínosem ani pro banku, ani pro ekonomiku jako celek. Bankovní soustava však v meziválečném období své poslání v zásadě splnila. Ve třicátých letech byla již natolik stabilizovaná a silná, že měla reálné šance být finančním a řídícím centrem hospodářského dění v ČR.
Rozpad Československa.
Nebezpečí agrese ze strany nacistického Německa zmařilo nadějný hospodářský a měnový vývoj po překonání důsledků světové hospodářské krize. Vedení Národní banky rozhodlo dislokovat svou zlatou rezervu a uložit ji v bezpečnější cizině. V Praze zůstala jen malá část, jejíž součástí byla vzácná numismatická sbírka. Ani tu se později nepodařilo zachránit. Politická krize vyvrcholila v září 1938. Mnichovský diktát ukončil dvacet let existence a suverenity první Československé republiky. Na základě dohody představitelů vlád Francie, Velké Británie a Itálie s říšským kancléřem Adolfem Hitlerem uzavřené v Mnichově 29. září 1938 byla Německu postoupena rozsáhlá pohraniční území. Obdobně byla 2. listopadu 1938 uzavřena ve Vídni dohoda s vládou Maďarskao postoupení pohraničního území na jihu Slovenska a celé Podkarpatské Rusi a s vládou Polska o postoupení oblastí na severní Moravě. Na zabraných územích byly staženy z oběhu československé peníze a nahrazeny:
-říšskou markou v poměru 100 Kč = 12RM
-maďarským pengö v poměru 100 Kč = 14,28 pgö
-polským zlotým v poměru 100 Kč = 16 zl
6. října 1938 bylo Slovensko prohlášeno autonomním a vzniklo Česko-Slovensko.
Německá okupace českých zemí.
Německá hospodářská expanze začala ihned po Mnichovu. Množily se požadavky na vydání průmyslových podniků do rukou německého kapitálu. Kapitálové přesuny byly uskutečňovány prostřednictvím německých a českých akciových bank, které jim vytvářely zdání zákonné povahy. Říšská banka přišla s požadavkem, aby úhrn staženého čs. Oběživa v odstoupených pohraničních územích byl Československem nahrazen ve zlatě a devizách. Německé ultimátum vyústilo v dohodu ze 4.3. 1939, podle které bylo na Říšskou banku převedeno 14 tun zlata. 14. března byl vyhlášen Slovenský štát a jeho peněžní jednotkou se stala“ koruna slovenská – Ks“. 15. března 1939 byl zbytek českých zemí obsazen německou armádou a říšský kancléř Adolf Hitler vydal výnos o zřízení „Protektorátu Čechy a Morava“. V tomto výnosu bylo stanoveno, že „zákonným platidlem jest vedle říšské marky až na další koruna“. Říšská banka určila kurz korunyna 1 RM = 10K. Bylo to záměrné podhodnocení koruny, když v posledním mírovém roce platila jedna říšská marka 7,40 K a podle poměru cenových hladin v Německu a v Čechách se odhadoval reálný kurz marky pouze na 6 až 7 K. Národní banka Česko-Slovenská byla 31. března přejmenována na Národní banku pro Čechy a Moravu a podřízena Říšské bance v Berlíně. Její zmocněnec určoval činnost banky.
Měnové škody způsobené okupací.
Německá okupační moc dokonale využila svou peněžní politiku k hospodářskému vykořisťování země militarizací a cenovým diktátem. Dnem okupace přestala být koruna samostatnou měnou, stala se fakticky – a po vyhlášení tzv. celní unie s „Říší“ od 1. října 1940 i právně – nominálním zlomkem říšské marky. Stanovení kurzu marky na 1 RM = 10 K znamenalo podhodnocení české koruny o 30%, a to usnadnilo tak drancování českého hospodářství. Marky, za, které německá armáda, němečtí občané a německé podniky kupovali české zboží, byly Národní bankou odváděny Říšské bance do Berlína a ukládány na tzv. Interimkonto bez jakékoliv úhrady či vyrovnání. Ke konci války byla na tomto účtu česká pohledávka ve výši 15 mld. K. Stala se tak inflačním zdrojem korunového peněžního oběhu. Marky, kterými se platilo českým podnikům dodávky zboží pro německé odběratele, zejména pro armádu, byly rovněž odváděny Národní bankou Říšské bance do Berlína a soustřeďovaly se na zvláštním tzv. Girokontu, aniž se plně uhrazovaly. Ke konci války vykazovalo toto konto pohledávku ve výši 58 mld. K.Byl to rovněž zdroj korunové inflace. Byly zabrány zásoby měnového zlata v zemích, které německá vláda obsazovala, i zbytek zlaté rezervy, který byl ponechán v roce 1938 v Praze. Celkem představovalo uloupenéčeskoslovenské měnové zlato 45,5 tuny. V roce 1940 byl zaveden tzv. matrikulární příspěvek, který musela protektorátní vláda odvádět říšskému ministerstvu financí jako „příspěvek na německé válečné výdaje“. Celkem bylo zaplaceno 53,6 mld. K.
Příprava poválečné měnové politiky.
Během války zřídila československá exilová vláda v Anglii dekretem prezidenta republiky Edvarda Beneše z 12. listopadu 1944 Československý měnový úřad v Londýně, který připravoval obnovu našich měnových poměrů po skončení války. Podléhal ministru financí, kterým byl do roku 1941 Eduard Outrata a po něm Ladislav Feierabend. Významným příspěvkem exilové vlády ke konsolidaci poválečných měnových poměrů byla příprava a výroba nových československých peněz, které byly dány do oběhu po osvobození při peněžní reformě 1. listopadu 1945. Představitelé londýnské exilové vlády se podíleli na přípravě založení Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Delegace vlády pod vedením ministra financí Ladislava Feierabenda podepsala v červenci 1944 v Bretton Woods ustavující dokumenty těchto institucí.
Inflace a peněžní chaos.
Konec války byl poznamenán nejen inflací, ale i peněžním chaosem na území osvobozeného Československa. Oproti březnu 1939 se do dubna 1945 zvýšila hladina přísně řízených velkoobchodních cen o 59% a kladina přísně řízených spotřebitelských cen o 62%. Vedle těchto úředních cen však byly mnohem vyšší ceny na černém trhu. Koncem války obíhalo na území Československa těchto šest měn:
- Protektorátní koruny
- Slovenské koruny
- Německé marky
- Maďarské pengö
- Polské zloté
- Korunové poukázky
Uspořádání měnových poměrů.
Prvotním úkolem po skončení války bylo obnovení rozvráceného hospodářství a likvidace chaotického peněžního oběhu. 4. dubna 1945 byla v Košicích na společném jednání londýnské exilové vlády prezidenta Edvarda Beneše a moskevského exilového vedení Komunistické strany Československa v čele s Klementem Gottwaldem sestavena nová vláda a byl přijat její program, tzv. Košický vládní program. Obsahoval prvotní představy o novém uspořádání státu. Byl kompromisem mezi požadavky a představami různých politických sil. Znamenal posun k centrálně řízenému hospodářství. Prvním úkolem bylo likvidovat poválečný peněžní chaos a položit základy nové měnové politiky.
- Byl vyhlášen zákaz oběhu německých marek na území bývalého Protektorátu Čechy a Morava
- Platnost protektorátních platidel se rozšířila na celé území českých zemí včetně bývalého tzv. sudetského pohraničí
- Byla rozšířena platnost korunových poukázek z roku 1944, které byly vydány při osvobozování Československa, na celé území republiky
- Byl vyhlášen zákaz oběhu maďarských pengö
- Platnost slovenských platidel byla rozšířena na celé území Slovenska
- Byla obnovena platnost některých platidel z doby první republiky.
Po těchto úpravách byl mezi českými a slovenskými korunami stanoven kurz 1:1. Dílčí opatření vyvrcholila opětným zavedením jednotné československé měny – koruny československé (Kč) – k 1. listopadu 1945 na základě dekretu prezidenta republiky z 19. října 1945. V prosinci 1945 schválilo Prozatímní národní shromáždění přistoupení Československa k Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF) a Světové bance.
Socializace peněžnictví.
Košický vládní program postavil peněžní i úvěrový systém „pod všeobecné státní vybavení a do služeb znovuvýstavby národního hospodářství“. Tím výrazně určil směr k postupné socializaci peněžnictví – ke znárodnění bank a centrálnímu direktivnímu řízení.
- Prvním krokem bylo zrušení české banky UNION, České eskompní banky a německých peněžních ústavů. Zároveň byly zrušeny filiálky říšsko-německých bank a úvěrová družstva v pohraničí.
- Byly obnoveny Pražská úvěrní banka a Legionbanka, které byly zrušeny během německé okupace.
- Do velkých bank byly zaváděny národní správy.
- Přípravou ke znárodnění bylo snížení počtu bank a jejich sloučení na osm bank v českých zemích a šest bank na Slovensku.
- Znárodňovacím dekretem prezidenta republiky ze dne 24. října 1945
- Bylo rozhodnuto o přeměně velkých bank na národní podniky.
Pokračovala příprava radikální transformace bankovního systému na sovětský model. V červenci 1946 přijalo Národní shromáždění na návrh Komunistické strany Československa dvouletý hospodářský plán obnovy na léta 1947-1948, tzv.dvouletku. Směřoval k socializaci ekonomiky a koncentraci znárodněných bank. V českých zemích zůstaly tři banky (Živnobanka, Legiobanka, Moravská banka) a na Slovensku dvě banky (Slovenská banka a Tatrabanka). Byly pověřeny poskytováním provozních úvěrů. Poskytováním investičních úvěrů se zatím zabýval Československý reeskontní ústav a Zemská banka.
Takzvaným měnovým zákonem z 10. dubna 1919 byla zavedena koruna československá (Kč) a stanoveno, že „jedna koruna československá se počítá za jednu korunu rakousko-uherskou“. Přijalo se dosavadní označení „koruna“. Další cestou k provedení měnové restrikce a k postupnému zhodnocování nové měny byla dávka z majetku a z přírůstku majetku podle zákona z 8. dubna 1920, kterou Rašín považoval za „korunu reformní politiky“. Měla odčerpat inflační peníze, které přišly do oběhu během války. předpokládal se výnos v rozsahu 20-25 mld. Kč.Tento záměr se však nezdařil, docházelo k daňovým únikům a k potížím s inkasem dávky. Prvním penízem nového státu byla stokorunová státovka s datem 15. dubna 1919. Prvními mincemi byly dvacetihaléře a padesátihaléře vydané v únoru 1922. První korunová mince byla uvedena do oběhu v roce 1922. První bankovkou byla dvacetikoruna s datem 1. října 1926, která šla do oběhu až v roce 1927.
|
Poslední portrét Dr. A. Rašína |
Restrikce peněžního oběhu při měnové reformě v březnu 1919 a při zavádění dávky z majetku nepřinesla žádoucí efekt pro realizaci základní koncepce Rašínivy politiky, kterou bylo snižování cenové hladiny. Po Rašínově tragické smrti v únoru 1923 byl zvolen jiný postup – a to zvyšování kurzu koruny v zahraničí tak, aby vysoký měnový kurz působil přes tlak na vývozní ceny deflačně na domácí cenovou hladinu. Pro podporu kurzu korunybyly přijaty i zahraniční devizové úvěry. Nastalo údobí deflační politiky. Snižovala se domácí cenová hladina, ale s vážným negativním dopadem na export, na výrobu i zaměstnanost. Státní rozpočet se dostal do deficitu a banky do vážné krize likvidity. Musela být přijata řada sanačních opatření. Negativní jevy nakonec natolik převážily, že vláda na jaře 1925 opustila koncepci deflační politiky, a to i formálně při návrhu zákona o založení Národní banky Československé striktním požadavkem stabilizovat měnový kurz. Přešlo se k politice měnové stabilizace.
Vznik centrální banky.
Novou československou měnu bylo zapotřebí spolehlivě řídit, a za tím účelem měla vznilnout klasická centrální emisní banka. 14. dubna 1920 byl přijat zákon o akciové bance cedulové (tzv. bankovní zákon). Velmi podrobně určoval právní postavení banky, její řízení, zásady pro vydávání bankovek i pravidla jejich krytí. Základním úkolem banky bylo spravovat československou měnu a v souvislosti s tím provozovat určité, zákonem přesně vymezené úvěrové a devizové obchody. Přestože zákon obsahoval i stanovy banky, správu banky, jednací řád Bankovní rady, státní dozor, zásady účetnictví banky, fakticky cedulovou banku ještě nezakládal. Důvodem byla dosud nestabilní hospodářská, finanční, měnová situace. Vláda byla zmocněna, aby „zřidila akciovou banku cedulovou“ v době, kdy k tomu budou dány hospodářské předpoklady. To se stalo teprve v březnu 1926 po opuštění deflační politiky a po přechodu ke koncepci měnové stabilizace.
Národní banka Československá.
Národní banka Československá Byla akciovou společností s kapitálem 12 milionů zlatých dolarů USA, rozdělených na 120 000 akcií po 100 zlatých dolarech.V čele banky byl guvernér jmenovaný na návrh vlády prezidentem republiky na pět roků. Vedoucí orgánem byla Bankovní rada, v níž kromě guvernéra bylo dalších devět členů, šest volených na valné hromadě akcionářů a tři jmenovaní prezidentem republiky na návrh vlády. Členy Bankovní rady byli představitelé průmyslu, zemědělství, obchodu a pěněžnictví. Národní banka byla autonomním emisním orgánem, protože jí bylo uděleno „výhradní právo vydávat bankovky a pečovat o peněžní a úvěrový oběh“.Národní banka byla pověřena řízením devizového hospodářství v dobách devizové vázanosti, vytvářením podmínek pro zavedení zlaté měny a byla poninna udržovat určitý poměr čs. Koruny k cizím měnám. Hlavním nástrojem emisní peněžní politiky byl krátkodobý úvěr poskytovaný obchodním bankáma diskontní úroková politika. Ze zákona bylo zakázáno poskytovat jakékoliv úvěry vládě.
|
Akcie Národní banky Československé z roku 1926 |
Základním cílem měnové politiky Rašína a jeho nástupců bylo dosáhnout spojení české koruny se zlatem a zařadit Československo mezi země zlatého standardu. Program postupného přechodu ke zlaté měně byl závislý na vytvoření dostatečné zlaté rezervy budoucí emisní banky. V zájmu urychlení tohoto procesu postupoval Rašín trojí cestou:
-Výzva k vytvoření „zlatého pokladu republiky“ dobrovolnými dary. Vhodně se využilo poválečného vlasteneckého nadšení. I když se sešlo například 94 520 zlatých mincí a medailí či 65 kg ryzího zlata ve zlomcích, výsledek byl spíše psychologicko-politický než měnový a z hlediska množství nehrál ve zlaté rezervě roli.
-Vypsání vnitřní valutové půjčky zákonem z 25. února 1919, kterým byla vláda zmocněna vypsat čtyřprocentní půjčku ve zlatě a ve valutách. Setkala se s nečekaným úspěchem(3260 kg ryzího zlata, 270025 kg stříbra atd.). Byla splacena do roku 1926, přičemž věřitelé běžně požadovali splácení v korunách.
-Vyhlášení nabídkové povinnosti valut a deviz a zákaz vývozu zlatých mincí a nezpracovaného zlata a stříbra.
Teprve stabilizace měnového vývoje ve druhé polovině 20. let při vyrovnaném státním rozpočtu a při vyrovnané platební bilanci umožnila spojit českoslovanskou korunu se zlatem, a zařadit se tak mezi státy zlatého standardu. Přímá směnitelnost bankovek za zlato však zavedena nebyla. Šlo o směnitelnost za devizy, které byly spojeny se zlatem Koruna se stala měnou zlaté devizy.
Konjunktura ekonomiky.
Období od ukončení deflační politiky v roce 1925 až do počátku světové hospodářské krize v letech 1929 a 1930 bylo obdobím vysoké konjunktury československé ekonomiky, finanční a devizové rovnováhy a měnové stability. Příznivý vývoj umožnil již v srpnu 1928 liberalizovat devizové hospodářství. Národní banka vystupovala na devizovém trhu jako regulátor jen typicky tržními metodami – nákupem a prodejem deviz, aby tak působila na udržení stabilního kurzu. Československo se zařadilo mezi hospodářsky vyspělé země světa a jména jako Baťa, Kolben, Ringhoffer, Laurin a Klement se stala synonymem podnikatelského důvtipu, píle, vynalézavosti a uznával je celý svět.
Hospodářská krize.
Období konjunktury a měnové stability netrvalo dlouho. Světová hospodářská krize v letech 1929 až 1934 zasáhla i Československo. Během této krize se zvyšovala cena zlata na světových trzích. Důsledkem tohoto vývoje byl silný deflační tlak na všechny měny, které byly vázány na zlato. Do tohoto proudu byla stržena i československá koruna. Názory na účinný postup Národní banky při řešení této deflační situace se lišily a posléze se vyhrotily do dvou směrů: buď ponechat zlatý obsah koruny a přizpůsobovat se jejímu znehodnocování postupně úrokovou, mzdovou, rozpočtovou, devizovou a cenovou politikou anebo prostřednictvím snížením zlatého obsahu iniciovat takové znehodnocení koruny, které by obnovilo soulad její kupní síly s kupní silou zlata, a vyhnout se tak dlouhodobému procesu adaptace všech hospodářských čísel. Vláda se rozhodla pro devalvační řešení. V únoru 1934 podal guvernér Národní banky Vilém Pospíšil a celou bankovní radou demisi. Novým guvernérem byl 23. února 1934 jmenován Karel Engliš. V únoru 1934 byl snížen zlatý obsah koruny o šestinu – na 37,15 mg. Některé státy – země zlatého bloku – však setrvávaly na dosavadní peněžní politice a přikročily k devalvačnímu řešení později. Tomu se přizpůsobil i postup Národní banky, zlatý obsah koruny byl proto snížen později znovu druhou devalvací v říjnu 1936, a to opět o šestinu – na 31,21 mg. Po těchto devalvacích se cenový i měnový vývoj stabilizoval.
Hlaví aktivity bank.
Obchodní banky v českých zemích byly univerzálními bankami, které plnily funkci jak depozitních a úvěrních peněžních ústavů, tak i zakladatelských bank. Bankovní kapitál se silně podílel na průmyslových, obchodních a dopravních společnostech. U některých ústavů hrál významnou úlohu obchod s pozemky a realitami. Novou činností po vzniku Československa bylo zajišťování finančních transakcí při exportu a importu, transakce se státními obligacemi a aktivita velkých bank sdružených v konsorciu pro státní úvěrové operace při mezinárodních hospodářských jednáních a transakcích. Přes rozšířenou škálu činností zůstalo těžiště aktivit bank v soustřeďování finančních prostředků a poskytování úvěrů průmyslu, dopravě, velkoobchodu a velkým pozemkovým vlastníkům. Finanční prostředky bank pocházely z prostředků svěřených bankám, z vlastního akciového kapitálu, z úroků, z úvěrové činnosti a poplatků za služby. Nejvýznamnější byly první dva zdroje. Na vkladní knížky ukládaly své úspory hlavně domácnosti. O vkladatele bojovaly banky nabídkou výhodných podmínek. Bankovní úvěr se stal běžnou součástí průmyslového a obchodního podnikání. Výrazně se rozšiřovala také zakladatelská činnost bank.
Vývoj národního hospodářství.
V rozvoji národního hospodářství bylo za první republiky dosaženo pozoruhodných výsledků, které Československo zařadilo mezi hospodářsky vyspělé země. Průmyslová výrobav roce 1929 překročila o více než 40% předválečnou úroveň, zemědělská produkcevzrostla za stejné období o 28%. Pokročila hospodářská integrace a Československo se zejména díky rozvoji vnitřního trhu měnilo v jednotný ekonomický celek, i když stále ještě regionálně nevyvážený. Limity domácího trhu nutily československý průmysl stále více bojovat také o trhy zahraniční a čelit silné mezinárodní konkurenci. Do příznivého vývoje zasáhly během roku 1929 první odbytové potíže. Světová hospodářská krize se projevila s určitým zpožděním. Pokles výroby byl zpočátku pozvolný, teprve v polovině roku 1931 došlo k prudkému zlomu a plnému dopadu světové úvěrové a měnové krize. Průmyslová výroba Československa se snížila na 60% předkrizového stavu. Teprve v roce 1934 se projevil pozvolný vzestup výroby, který mimo jiné podpořil vývoz zbraní a státní objednávky pro armádu jako důsledek hrozící německé agrese. Oživení vrcholilo v roce 1937, avšak hospodářský cyklus už nestačil přejít do konjunktury. Potíže na světových trzích a posléze rozpad Československa ukončily slibný ekonomický vývoj první Československé republiky.
Výtvarné návrhy.
Nový československý stát měl od samého počátku své existence štěstí na výrazné umělecké osobnosti, které byly ochotny podílet se na přípravě peněz nového státu. Alfons Mucha, Otakar Španihel, Maxmilián Švabinský či Otto Guttfreund vytvořili řadu návrhů platidel, které z výtvarného hlediska neměly v Evropě obdobu. Na jejich práci pak navázali další generace umělců včetně vynikajících tvůrců současnosti.
Český bankovní systém.
České banky se v meziválečném období postupně zbavovaly provincionalismu. První náraz deflační krize řadu ústavů těžce postihl, ale následující konjunktura pomohla k celkové konsolidaci českého bankovnictví. Léta velké hospodářské krize zastihla bankovní sektor připravený lépe než jiné oblasti hospodářství. Charakteristickým rysem čs. Obchodních bank meziválečného období byl jejich masivní přechod k univerzalismu. Přiblížily se tím k západoevropským standardům. Ve 30. letech pomáhal bankovní sektor udržovat rovnováhu státních financí zatěžovaných vojenskými výdaji na obranu proti nacistické agresi. Bankovní sektor měl ovšem i své slabé stránky. Zaostávání a přežívající provincionalismus se projevovali především v menší informovanosti a předvídavosti, neexistence poboček a filiálek v bezpečných částech Evropy a USA, kam by bylo možné v případě potřeby přesunout zdroje k perspektivnímu financování strategických politických cílů. Slabinou bylo i zařazení českého bankovního systému do mezinárodního kontextu. Zahraniční kapitál v českých bankách měl spíše spekulační než investiční charakter. V kritických okamžicích se stahoval a nebyl přínosem ani pro banku, ani pro ekonomiku jako celek. Bankovní soustava však v meziválečném období své poslání v zásadě splnila. Ve třicátých letech byla již natolik stabilizovaná a silná, že měla reálné šance být finančním a řídícím centrem hospodářského dění v ČR.
Rozpad Československa.
Nebezpečí agrese ze strany nacistického Německa zmařilo nadějný hospodářský a měnový vývoj po překonání důsledků světové hospodářské krize. Vedení Národní banky rozhodlo dislokovat svou zlatou rezervu a uložit ji v bezpečnější cizině. V Praze zůstala jen malá část, jejíž součástí byla vzácná numismatická sbírka. Ani tu se později nepodařilo zachránit. Politická krize vyvrcholila v září 1938. Mnichovský diktát ukončil dvacet let existence a suverenity první Československé republiky. Na základě dohody představitelů vlád Francie, Velké Británie a Itálie s říšským kancléřem Adolfem Hitlerem uzavřené v Mnichově 29. září 1938 byla Německu postoupena rozsáhlá pohraniční území. Obdobně byla 2. listopadu 1938 uzavřena ve Vídni dohoda s vládou Maďarskao postoupení pohraničního území na jihu Slovenska a celé Podkarpatské Rusi a s vládou Polska o postoupení oblastí na severní Moravě. Na zabraných územích byly staženy z oběhu československé peníze a nahrazeny:
-říšskou markou v poměru 100 Kč = 12RM
-maďarským pengö v poměru 100 Kč = 14,28 pgö
-polským zlotým v poměru 100 Kč = 16 zl
6. října 1938 bylo Slovensko prohlášeno autonomním a vzniklo Česko-Slovensko.
Německá okupace českých zemí.
Německá hospodářská expanze začala ihned po Mnichovu. Množily se požadavky na vydání průmyslových podniků do rukou německého kapitálu. Kapitálové přesuny byly uskutečňovány prostřednictvím německých a českých akciových bank, které jim vytvářely zdání zákonné povahy. Říšská banka přišla s požadavkem, aby úhrn staženého čs. Oběživa v odstoupených pohraničních územích byl Československem nahrazen ve zlatě a devizách. Německé ultimátum vyústilo v dohodu ze 4.3. 1939, podle které bylo na Říšskou banku převedeno 14 tun zlata. 14. března byl vyhlášen Slovenský štát a jeho peněžní jednotkou se stala“ koruna slovenská – Ks“. 15. března 1939 byl zbytek českých zemí obsazen německou armádou a říšský kancléř Adolf Hitler vydal výnos o zřízení „Protektorátu Čechy a Morava“. V tomto výnosu bylo stanoveno, že „zákonným platidlem jest vedle říšské marky až na další koruna“. Říšská banka určila kurz korunyna 1 RM = 10K. Bylo to záměrné podhodnocení koruny, když v posledním mírovém roce platila jedna říšská marka 7,40 K a podle poměru cenových hladin v Německu a v Čechách se odhadoval reálný kurz marky pouze na 6 až 7 K. Národní banka Česko-Slovenská byla 31. března přejmenována na Národní banku pro Čechy a Moravu a podřízena Říšské bance v Berlíně. Její zmocněnec určoval činnost banky.
Měnové škody způsobené okupací.
Německá okupační moc dokonale využila svou peněžní politiku k hospodářskému vykořisťování země militarizací a cenovým diktátem. Dnem okupace přestala být koruna samostatnou měnou, stala se fakticky – a po vyhlášení tzv. celní unie s „Říší“ od 1. října 1940 i právně – nominálním zlomkem říšské marky. Stanovení kurzu marky na 1 RM = 10 K znamenalo podhodnocení české koruny o 30%, a to usnadnilo tak drancování českého hospodářství. Marky, za, které německá armáda, němečtí občané a německé podniky kupovali české zboží, byly Národní bankou odváděny Říšské bance do Berlína a ukládány na tzv. Interimkonto bez jakékoliv úhrady či vyrovnání. Ke konci války byla na tomto účtu česká pohledávka ve výši 15 mld. K. Stala se tak inflačním zdrojem korunového peněžního oběhu. Marky, kterými se platilo českým podnikům dodávky zboží pro německé odběratele, zejména pro armádu, byly rovněž odváděny Národní bankou Říšské bance do Berlína a soustřeďovaly se na zvláštním tzv. Girokontu, aniž se plně uhrazovaly. Ke konci války vykazovalo toto konto pohledávku ve výši 58 mld. K.Byl to rovněž zdroj korunové inflace. Byly zabrány zásoby měnového zlata v zemích, které německá vláda obsazovala, i zbytek zlaté rezervy, který byl ponechán v roce 1938 v Praze. Celkem představovalo uloupenéčeskoslovenské měnové zlato 45,5 tuny. V roce 1940 byl zaveden tzv. matrikulární příspěvek, který musela protektorátní vláda odvádět říšskému ministerstvu financí jako „příspěvek na německé válečné výdaje“. Celkem bylo zaplaceno 53,6 mld. K.
Příprava poválečné měnové politiky.
Během války zřídila československá exilová vláda v Anglii dekretem prezidenta republiky Edvarda Beneše z 12. listopadu 1944 Československý měnový úřad v Londýně, který připravoval obnovu našich měnových poměrů po skončení války. Podléhal ministru financí, kterým byl do roku 1941 Eduard Outrata a po něm Ladislav Feierabend. Významným příspěvkem exilové vlády ke konsolidaci poválečných měnových poměrů byla příprava a výroba nových československých peněz, které byly dány do oběhu po osvobození při peněžní reformě 1. listopadu 1945. Představitelé londýnské exilové vlády se podíleli na přípravě založení Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Delegace vlády pod vedením ministra financí Ladislava Feierabenda podepsala v červenci 1944 v Bretton Woods ustavující dokumenty těchto institucí.
Inflace a peněžní chaos.
Konec války byl poznamenán nejen inflací, ale i peněžním chaosem na území osvobozeného Československa. Oproti březnu 1939 se do dubna 1945 zvýšila hladina přísně řízených velkoobchodních cen o 59% a kladina přísně řízených spotřebitelských cen o 62%. Vedle těchto úředních cen však byly mnohem vyšší ceny na černém trhu. Koncem války obíhalo na území Československa těchto šest měn:
- Protektorátní koruny
- Slovenské koruny
- Německé marky
- Maďarské pengö
- Polské zloté
- Korunové poukázky
Uspořádání měnových poměrů.
Prvotním úkolem po skončení války bylo obnovení rozvráceného hospodářství a likvidace chaotického peněžního oběhu. 4. dubna 1945 byla v Košicích na společném jednání londýnské exilové vlády prezidenta Edvarda Beneše a moskevského exilového vedení Komunistické strany Československa v čele s Klementem Gottwaldem sestavena nová vláda a byl přijat její program, tzv. Košický vládní program. Obsahoval prvotní představy o novém uspořádání státu. Byl kompromisem mezi požadavky a představami různých politických sil. Znamenal posun k centrálně řízenému hospodářství. Prvním úkolem bylo likvidovat poválečný peněžní chaos a položit základy nové měnové politiky.
- Byl vyhlášen zákaz oběhu německých marek na území bývalého Protektorátu Čechy a Morava
- Platnost protektorátních platidel se rozšířila na celé území českých zemí včetně bývalého tzv. sudetského pohraničí
- Byla rozšířena platnost korunových poukázek z roku 1944, které byly vydány při osvobozování Československa, na celé území republiky
- Byl vyhlášen zákaz oběhu maďarských pengö
- Platnost slovenských platidel byla rozšířena na celé území Slovenska
- Byla obnovena platnost některých platidel z doby první republiky.
Po těchto úpravách byl mezi českými a slovenskými korunami stanoven kurz 1:1. Dílčí opatření vyvrcholila opětným zavedením jednotné československé měny – koruny československé (Kč) – k 1. listopadu 1945 na základě dekretu prezidenta republiky z 19. října 1945. V prosinci 1945 schválilo Prozatímní národní shromáždění přistoupení Československa k Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF) a Světové bance.
Socializace peněžnictví.
Košický vládní program postavil peněžní i úvěrový systém „pod všeobecné státní vybavení a do služeb znovuvýstavby národního hospodářství“. Tím výrazně určil směr k postupné socializaci peněžnictví – ke znárodnění bank a centrálnímu direktivnímu řízení.
- Prvním krokem bylo zrušení české banky UNION, České eskompní banky a německých peněžních ústavů. Zároveň byly zrušeny filiálky říšsko-německých bank a úvěrová družstva v pohraničí.
- Byly obnoveny Pražská úvěrní banka a Legionbanka, které byly zrušeny během německé okupace.
- Do velkých bank byly zaváděny národní správy.
- Přípravou ke znárodnění bylo snížení počtu bank a jejich sloučení na osm bank v českých zemích a šest bank na Slovensku.
- Znárodňovacím dekretem prezidenta republiky ze dne 24. října 1945
- Bylo rozhodnuto o přeměně velkých bank na národní podniky.
Pokračovala příprava radikální transformace bankovního systému na sovětský model. V červenci 1946 přijalo Národní shromáždění na návrh Komunistické strany Československa dvouletý hospodářský plán obnovy na léta 1947-1948, tzv.dvouletku. Směřoval k socializaci ekonomiky a koncentraci znárodněných bank. V českých zemích zůstaly tři banky (Živnobanka, Legiobanka, Moravská banka) a na Slovensku dvě banky (Slovenská banka a Tatrabanka). Byly pověřeny poskytováním provozních úvěrů. Poskytováním investičních úvěrů se zatím zabýval Československý reeskontní ústav a Zemská banka.
Únor 1948 a centrální řízení.
Proces bankovní centralizace byl urychlen po politickém převratu v únoru 1948. Vládním usnesením z 25. března 1948 byl počet bank dále snížen a byly vytvořeny dvě provozní banky: Živnostenská banka pro země české a Slovenská Tatrabanka pro Slovensko. V červenci 1948 Byla zřízena Investiční banka pro financování a kontrolu investic a pro poskytování dlouhodobých úvěrů. Zákonem o reorganizaci peněžnictví byly všechny banky podřízeny jednotnému řízení ministerstvem financí. V roce 1948 bylo centralizováno i lidové peněžnictví. Vznikly Okresní spořitelny a záložny sloučením všech záložen a spořitelen v okrese a Záložny a kampeličky místo dřívějších kampeliček. Centrální emisní bankou zůstávala Národní banka československá, která byla zestátněna. Vyvrcholením centralizace peněžnictví byl zákon z 9. března 1950o Státní bance československé, kterým bylo československé bankovnictví reorganizováno podle sovětského vzoru jediné banky, tzv. monobanky v souladu s principem centrálního direktivního řízení ekonomiky. Základní funkcí státní bankyměla být účast na sestavování hospodářského a finančního plánu státu, kontrola hospodářského plánu korunou, soustředění, řízení a kontrola oběhu platidel, plánování, řízení a sestavování platební bilance, řízení a usměrňování finančního a úvěrového a platebního styku s cizinou podle potřeb hospodářského plánu. Aby mohla tyto funkce plnit, měla banka proniknout celým hospodářstvím a podchytit akumulaci peněžních prostředků tak, aby je mohla podle směrnic ministerstva financí ditribuovat na místa plánované potřeby. Proto měla převzít funkci provozních bank a řídit činnost lidového peněžnictví jako sběrné sítě úsporných vkladů. Provádění měnové politiky a řízení peněžního oběhu bylo podřízeno centrálnímu řízení ekonomiky. Měnová politika a funkce peněz dostaly nové pojetí odpovídající nárokům na socialistické, direktivní řízení společnosti.
Direktivní řízení peněžních vztahů.
Uspořádání měnových poměrů a jejich řízení po roce 1948 ( a zejména po roce 1953) odpovídalo zásadní změně v názorech na peníze a na jejich funkce v socialistickém státě. Byl vyloučen peněžní, kapitálový a devizový trh. Nahradilo je direktivní řízení všech peněžních vztahů, které se staly pouze odrazemdirektivně určovaných hmotných proporcí při tvorbě a rozdělování společenského produktu. Hmotné proporce státního plánu měly prioritu. Peníze sice měly své obvyklé formy (jako hotovostní oběživo, jako prostředky na bankovních účtech a jako devizy), ale jejich funkce byly zcela jiné. Nebyly faktorem, který působí na utváření reálných proporcí v ekonomice, na jejich růst, strukturu a rovnováhu. Úrok nebyl cenou kapitálového trhu a měnový kurz nebyl výsledkem devizového trhu. Funkce peněz byly přesně vymezeny co do rozsahu svého působení i co do směrů svého působení v centrálním národohospodářském plánu.
Peněžní reforma 1953.
Pro důsledné vytvoření „socialistického“ peněžnictví a pro přechod k řízení peněžního vývoje v systému direktivního centrálního plánování se ukázalo jako nezbytné zbavit se „balastu“ labilní peněžní situace, jak se utvářela po měnové reformě v listopadu 1945. Nový systém „řízení peněžního oběhu“ chtěl začít s čistým, minulostí nezatíženým peněžním stavem. Bylo rozhodnuto o provedení peněžní reformy k 1. červnu 1953. Byla připravena ve velmi krátké době úzkou pracovní skupinou a postavena na těchto základech:
- Platidla z roku 1945 a z dalších let byla v částce 52,1 mld. Kč vyměněna za nová v silně redukovaném poměru, a to na 1,4 mld. Kč. Občanům, kteří nezaměstnávali žádnou pracovní sílu, bylo vyměněno na osobu 300 Kč starých peněz v poměru 5:1, jejich ostatní hotovosti a všechny hotovosti občanů, kteří někoho zaměstnávali se měnily v poměru 50:1.
- Prostředky , které byly na zablokovaných (vázaných) vkladech z měnové reformy v roce 1945 v částce 80 mld. Kč, byly anulovány.
- Mzdy a příjmy zemědělců za dodávky, sociální dávky a starobní důchody atd. se proplácely v poměru 5:1.
- Byl stanoven zlatý obsah koruny na 0,123426 g zlata. Podle toho se určil i poměr koruny k cizím měnám, např. 7,20 Kč k americkému dolaru. Bylo to zcela neadekvátní řešení. Starému kurzu 50 Kč/USD by reálně odpovídal nový kurz 10 Kč/USD.Koncem roku 1954 přestalo být Československo členem Mezinárodního měnového fondu a Světové banky.
Centrální plán.
Řízení měnového vývoje – redukované ve specifickém pojetí peněžních funkcí na striktní a administrativní řízení vývoje oběživa, cen, mezd, deviz a měnového kurzu – bylo součástí centrálních národohospodářských plánů, které byly konstruovány jako pětileté plány a upřesňovány pro jednotlivé roky jako roční prováděcí plány. Zvlášť pečlivě byl regulován vývoj spotřebitelských cen a mezd. Složitější situace nastala v určování devizového kurzu a v řízení devizových vztahů vůbec. Nereálné stanovení ceny kurzu koruny v roce 1953 ve vztahu k dolaru jako reprezentantu volně směnitelných měn a hlavní světové rezervní měně mělo závažné důsledky v narušení celého systému hodnotových vztahů – cen vstupů do ekonomické kalkulace, cen výstupů z ekonomické kalkulace a úplné odtržení vnitřních cen od zahraničních cen, a to navíc ještě zvlášť k socialistickým a nesocialistickým zemím. Administrativní metody řízení jen těžko udržovaly rovnováhu obchodní bilance. Cenové rozdíly ve vývozu a dovozu- tj. dovozní a vývozní ceny přepočtené oficiálním kurzem oproti vnitřním velkoobchodním cenám – se vyrovnávaly automaticky se státním rozpočtem, a to přímo u monopolních organizací zahraničního obchodu. Část těchto cenových rozdílů se přenášela do velkoobchodních a maloobchodních cen.
Izolace.
Už v polovině 60. let bylo zřejmé, že naléhavé řešení vyžaduje zejména devizová oblast, která byla jak kurzovým režimem, tak přísnou regulací devizových poměrů zcela izolována od světového cenového i finančního vývoje. Základem korunových vztahů byl od roku 1953 zlatý obsah koruny a poměřování koruny s cizími měnami na bázi zlaté parity, kdy byl stanoven kurz dolaru ve výši 7,20 Kč a k sovětskému rublu ve výši 1,80 Kč. Problém nutně nastal, když některé státy změnily určení zlatého obsahu své peněžní jednotky (např. Sovětský svaz)nebo upustily od vazby své peněžní jednotky na zlato(např. USA). Začal se proto měnit tzv. oficiální kurz. Jakmile se vývoj cen a hospodářských čísel v Československu a ve světě začínal odchylovat od předpokladů, ze, kterých se při stanovení zlatého obsahu koruny a jemu odpovídajícímu kurzu vycházelo, prosadil se názor, že je třeba oficiální kurz pro vnitřní potřeby napravovat tak, aby alespoň zhruba vyjadřoval paritu kupní síly koruny a cizích měn, a to odděleně ve vztahu k tzv. socialistickým zemím (, které byly reprezentovány nejprve sovětským rublem, později tzv. převoditelným rublem jako, společnou mezinárodní měnovou jednotku zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci – RVHP) a ve vztahu k nesocialistickým zemím (, které byly reprezentovány americkým dolarem). Řešení bylo přijato v roce 1967 zavedením kurzového koeficientu, tedy příplatku k oficiálnímu kurzu, označovaného jako „vnitřní reprodukční cenové vyrovnání – VRCV“. Šlo o vnitřní kurzové poměry pro nekonvertibilní československou korunu.
Reformní snahy.
Neúspěchy v úsilí řídit direktivně národní hospodářství pětiletými a ročními plány vyvolalo už v polovině 50. let nový trend, který lze označit jako počátek pokusů o ústup od centrálního plánovacího sebevědomí a jako hledání iniciativ v podnikových a osobních zájmech. Přišla vlna reformního hnutí let 1956 – 1958. Začalo se diskutovat o „zbožně-peněžních vztazích, o větším využití „hodnotových vztahů“ a „nepřímých nástrojů řízení“. Toto reformní hnutí se samozřejmě dotklo i způsobů práce s penězi, mělo uvolnit prostor zejména pro práci s bankovním úvěrem. Hledaly se nové cesty, jak zdokonalit úvěrový systém, aby působil účinněji při zajišťování státního plánu v podnicích. Tyto reformní snahy však byly počátkem 60. let politicky potlačeny, ale jen na krátkou dobu. Potíže, do, kterých se dostával ekonomický vývoj, se projevily zvlášť výrazně v měnové oblasti. Až doposud skrytá inflace se ukazovala koncem 60. let zřetelněji. Inflační vzedmutí se projevilo v oblastech, které byly až dosud velmi stroze regulovány – v maloobchodních cenách a ve mzdách, a vyústilo v inflační přebytek kupní síly odložené v úsporách domácností. Snahy o reformu systému direktivního plánování kulminovaly v letech 1966-1968. I po zmaření těchto snah po okupaci Československa armádami sovětského bloku v srpnu 1968 však znovu a stále intenzivněji pronikaly do metod centrálního řízení prvky, které měly vytvořit širší prostor pro fungování peněz.
„Normalizace“.
V období normalizace se neustále přijímaly různé stranické dokumenty mobilizačního charakteru. Ale i po zmaření reformních snah v roce 1969 stále více pronikaly do metod centrálního řízení prvky, které měly vytvořit širší prostor pro fungování peněz. Významnou změnou byl zákon z roku 1970 o Státní bance československé, která se stala méně závislou na ostatních centrálních orgánech a byla vedle nich vázána přímo na vládu. Zároveň byl upraven zákon o národohospodářském plánování, podle, kterého byl měnový plán ČSSR zařazen do soustavy centrálních národohospodářských plánů. Bylo to výslovné přiznání významu měnové politiky i pro direktivní centrální řízení hmotných hospodářských procesů. Ve druhé polovině 80. let se začaly propracovávat předpoklady širší konvertibility koruny a začalo navazování opatrných, neformálních kontaktů s Mezinárodním měnovým fondem.
Hospodářské problémy.
Opětovným akcelerátorem reformního myšlení se stávaly narůstající hospodářské problémy, které se zvláště zřetelně projevovaly i při přetrvávající direktivnosti centrálního řízení právě v měnové a finanční oblasti. Především ekonomické vztahy k zahraničí a přetrvávající izolace výrobní struktury, cenových a mzdových relací i celkového hospodářského uspořádání od prudkých změn ve světovém dění vyvolávaly napětí v devizové oblasti s velmi negativními dopady na vnitřní měnové poměry. Peněžní emise se dostávala do výrazně inflačního trendu. Hlavním inflačním faktorem se stával vysoký nárůst zásob v podnicích, zejména tzv. rozpracovanosti, na, kterou se vyplácely mzdy, aniž proti nim stál odpovídající nárůst nabídky na trhu zboží a služeb. Stejný účinek měl stále problémový růst nedokončené investiční výstavby.Struktura výroby i její rozsah neodpovídaly poptávkovým, zejména exportním zájmům a potřebám. Neefektivnost a nerozvážnost, ekonomického vývoje v centrálně plánované ekonomice nastolily nezbytnost nových ekonomických reforem. V rámci reformních pokusů byly v roce 1988 zahájeny také přípravné práce na reformě čs. bankovnictví. Politicko-ideologické limity však byly při přípravě změn v ekonomice nepřekročitelné. Zásadní formování moderního bankovního systému umožnil teprve listopad 1989.
Ekonomická transformace.
V listopadu 1989došlo k historickému zlomu v politickém, hospodářském a kulturním životě národa. Systém centrálního ekonomického řízení, který i přes snahu o zavádění tržních prvků do některých oblastí hospodářského života v závěru 80. let nebyl schopen překročit svůj stín a dát ekonomice reálný směr k prosperitě, byl nahrazen návratem k demokratickým a liberálním principům. Dědictví systému centrálního direktivního řízení bylo ve srovnání se západoevropskými zeměmi v kritickém stavu. Výkonnost ekonomiky – vyjádřená hrubým domácím produktem na obyvatele – byla v roce 1989 zhruba na úrovni 30 až 35%, ve struktuře výroby převažovaly obory s nízkým stupněm zhodnocování vloženého kapitálu, podnikovému řízení i technice výroby chybělo moderní „know-how“, cenové a mzdové poměry byly zcela odtrženy od vývoje na světových trzích. V diskusích o strategii k překonání této situace byl posléze odmítnut názor o postupném reformování dosavadního systému. Převládlo přesvědčení o nezbytnosti jeho radiální a komplexní transformace, a to s nejnižšími společenskými, sociálními a ekonomickými náklady. V květnu 1990 projednala federální vláda koncepci základních směrů ekonomické transformace. Tato koncepce byla dále upřesněna a v září 1990 přijata Federálním shromážděním. Prïoritní oblastí se stala měnová politika spolu s fiskální politikou.
Změny v řízení měnové politiky.
Zákon o Státní bance československé z prosince 1991 stanovil jako hlavní cíl měnové politiky zabezpečovat stabilitu měny, tj. relativní stabilitu cenové hladiny (vyjádřenou nízkou inflací) a kurzu koruny. Šlo o náročnou měnovou koncepci, jejíž realizace probíhala počátkem 90. let v podmínkách radikální transformace ekonomiky, pro, kterou byla charakteristická ještě nedokončená náprava cenových relací, pomalá restrukturalizace výroby, nedostatečně rozvinutý finanční trh, přetrvávající institucionální a legislativní prostředí a velmi nízká liberalizace kapitálových toků. K tomu přistupoval i počátek dalekosáhlé privatizace státního majetku v bankovní a výrobní sféře. Této situaci odpovídal i vývoj schématu a nástrojů řízení měnové politiky. Bylo proto nezbytné opírat se zpočátku o přímé, administrativní metody emisní politiky, především o určování úvěrových a úrokových limitů, jimiž byl řízen celkový objem a maximální cena úvěrů, které mohly obchodní banky poskytovat podnikům. Od počátku roku 1991 bylo určování celkového objemu úvěrů nahrazováno jednak určováním vývoje peněžní zásoby, tedy celkového množství peněz v zemi, a jednak fixním kurzem koruny. Využívání fixního kurzu jako „nominální kotvy“ měnového vývoje vyplývalo z jeho vlivu na vývoj cenové hladiny v podmínkách malé otevřené ekonomiky a bylo důležité i pro politiku postupné liberalizace státem regulovaných cen. Přímé měnové nástroje byly potupně rušeny a nahrazovány nepřímýmí nástroji. Změny v kurzové oblasti směřovaly k dosažení takové úrovně kurzu koruny, která by byla jednotná pro všechny subjekty a pro všechny devizové operace v podmínkách omezené vnitřní směnitelnosti koruny, jak byla zavedena v rámci liberalizačních kroků od počátku roku 1991, a kterou by bylo možné udržovat beze změny co nejdelší dobu.
Vývoj kurzu koruny.
Měnový koš je základna, na, kterou může být vázán kurz domácí měny v režimu pevného (fixního) kurzu v případě, že není z některých důvodů žádoucí vázat jej na jedinou cizí měnu. Měnový koš je tvořen minimálně dvěma měnami. Tyto měny jsou obvykle měnami zemí nejvýznamnějších obchodních partnerů. Proporce jednotlivých měn v měnovém koši se obvykle odvíjejí od jejich podílu na obratu obchodní bilance či běžného účtu platební bilance.
Rozvoj bankovního systému.
Vznik samostatné České republiky a krátce poté provedena měnová odluka znamenaly i vznik samostatného bankovního systému. Ten zahrnuje Českou národní banku jako centrální banku, komerční banky a pobočky zahraničních bank. Chod národního hospodářství je každý den spojen s miliony peněžnich transakcí v objemu stovek miliard korun. Ten spolu s privatizací, pokračujícím rozvojem soukromého sektoru i dynamickým růstem liberalizovaného zahraničního obchodu vytvářel velkou poptávku po službách bank. Banky nabízely podnikům i široké veřejnosti stále se rozšiřující a stále modernější škálu produktů a služeb. Bankomat a platební karta se rychle staly běžnou součástí života, stejně jako počítače, Internet, mobilní telefony a s nimi i služby elektronického bankovnictví. Transformace bankovnictví v moderní tržní odvětví neproběhla bez otřesů. Šestnáct bank zbankrotovalo nebo bylo zlikvidováno. Stát musel vynaložit nemalé prostředky na ozdravení některých bank před jejich privatizací. Na některé banky bylo nutné uvalit nucenou správu. Vysokou cenu za stabilizaci bankovního sektoru zaplatily prakticky všechny transformující se země. Od roku 1989 zaznamenalo bankovnictví nebývalý rozmach a technický pokrok. Bankovnictví je dnes moderní, technicky velmi dobře vybavené odvětví, které je propojeno s mezinárodními finančními toky. Je to i odvětví, které se v rozhodující míře spoléhá na zázemí, know-how a nepřerušenou tradici kvalitního poskytování služeb představovanou silnými zahraničními partnery, jejichž obchodní jména mají vysokou prestiž.
Vývoj v letech 1990-1992.
Hospodářský a měnový vývoj České a Slovenské Federativní Republiky v těchto letech byl poměrně příznivý. Zvláště v náročném prostředí prvních kroků ekonomické transformace, zejména radikálního vstupu do dalekosáhlé privatizace, cenové liberalizace, zavádění vnitřní směnitelnosti koruny, prosazování tržních principů atp. Docházelo zároveň k pronikavým změnám ve struktuře zahraničních obchodních vztahů, když se po rozpadu socialisticky konstruované Rady vzájemné hospodářské pomoci v Moskvě orientovaly na vyspělé západoevropské země. Pokles výkonnosti ekonomiky měřený meziroční změnou reálného hrubého domácího produktu byl relativně malý a trval krátce.Byl poznamenán i výraznějším snížením produkce neprodejných výrobků, která byla typická pro dřívější systém (tzv. výroba na sklad), neměla užití, takže pouze opticky zvětšovala výkonnost ekonomiky. Příznivý vývoj inflace byl do jisté míry předznamenán příznivými výchozími podmínkami. Československá ekonomika si i v systému centrálního řízení i před rokem 1989 zachovala poměrně rovnovážný měnový vývoj. Významnou úlohu při stabilizaci cenového vývoje sehrála restriktivní – od roku 1992 spíše neutrální – měnová politika a v jejím rámci fixní kurz koruny jako „nominální kotva“, tedy jako stabilizátor cen obchodovatelného zboží. Příznivý vývoj účtu platební bilance i první signály zvýšeného přílivu zahraničního kapitálu ve formě přímých investic a posilování devizových rezerv čerpáním prostředků od nadnárodních institucí, zejména od Mezinárodního měnového fondu, umožňovaly postupně zmírňovat či dokonce rušit některé nástroje řízení devizového hospodářství.
Rozdělení ČSFR.
Po složitých politických jednáních bylo rozhodnuto o rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky k 1. lednu 1993. Vznikla Česká republika. K tomuto datu vznikla na základě zákona č. 6/1993 Sb. Česká národní banka, která v plné míře navázala na činnost bývalé Státní banky československé, vykonávající podle zákona z prosince 1991 všechny standardní funkce centrální banky. Rozdělení společné federativní republiky proto nemělo významnější vliv na transformaci ekonomického systému a bankovnictví. Bilance Státní banky československé byla rozdělena mezi oba nástupnické státy. Úvěry poskytnuté bankám (resp.depozita bank) byly rozděleny územně podle sídla bank, aktiva či pasiva vůči Mezinárodnímu měnovému fondu v poměru 2,29:1, pohledávky za federálním rozpočtem a devizové rezervy v poměru 2:1. O oddělení české měny od dřívější československé měny bylo rozhodnuto zvláštním zákonem v únoru 1993. Tímto dnem vznikla české měna, jejíž jednotkou se stala koruna česká. Přechod na novou měnu zahrnoval především:
- převedení všech vzájemných závazků a pohledávek k tomuto dni v poměru 1:1
- kolkování federálních bankovek nejvyšších nominálů (100, 500, 1000)
- fyzickou výměnu bankovek podléhajících okolkování rezidentům i nerezidentům
- přípravu soustavy bankovek a mincí nové české měny, zajištění jejich výroby, a to zčásti v zahraničí, jejich transport, uložení a vydání do oběhu
- stahování a ničení bankovek a mincí dosavadní měny vč. okolkovaných bankovek
Vznik české koruny.
V září roku 1992 bylo již zřejmé, že Česká a Slovenská Federativní Republika se brzy rozdělí na dva samostatné státy. Bylo třeba započít neodkladně s přípravou vlastních peněz České republiky. Zatímco práce na návrzích bankovek byly již zahájeny, neboť bylo možné využít připravovaných návrhů nové soustavy československých peněz a výsledků soutěže, v níž zvítězil akademický malíř Oldřich Kulhánek, u mincí byla situace jiná. Obvyklý způsob vyhlášení veřejné anonymní soutěže nebyl pro krátkost doby možný. Bylo proto vyzváno šest osvědčených účastníků soutěží na československé mince, aby vypracovali návrhy na korunovou minci, budoucí peněžní jednotku České republiky. Všichni autoři požadovaný termín přes nezvykle krátkou obu splnili. Předložené práce posoudili nezávislí odborní experti, kteří za nejlepší označili návrh akad. sochařky Jarmily Truhlíkové-Spěvákové se stylizovanou svatováclavskou korunou. Dále nevrhli, aby na příštích oběžných mincích České republiky byl používán symbol českého lva bez štítu. Bankovní rada stanovisko expertů potvrdila a požádala, aby strana korunové mince byla doplněna textem „KORUNA ČESKÁ“. Základ soustavy oběžných mincí České republiky byl položen.
Řízení měnové politiky.
Postupný vývoj a liberalizace finančních trhů i škály instrumentů společně s postupující liberalizací kapitálových toků vytvářely pro řízení měnové politiky kvalitativně odlišné prostředí ve srovnání s počátečními roky transformace. To si vyžadovalo provedení zásadních změn ve schématu řízení měnové politiky, obzvláště v oblasti zprostředkujících cílů. Využívání dvou zprostředkujících cílů odlišného typu (peněžní zásoby a fixního kurzu) je účinné pouze v případě velmi omezených kapitálových pohybů. Jsou-li ovšem kapitálové toky do značné míry liberalizovány, pak např. zvýšení úrokových sazeb sledující jako cíl omezení růstu peněžní zásoby má za následek zvýšení atraktivity domácí měny, promítající se ve zvýšeném přílivu zahraničního kapitálu. Udržování fixního kurzu si ovšem vyžaduje odkup přebytečných deviz za domácí měnu, čímž roste peněžní zásoba. Odčerpání přebytečných peněz však opětovně zvyšuje úrokové sazby a ty přitahují další zahraniční kapitála celý koloběh se opakuje. S rostoucím počtem opakování klesá účinnost měnové politiky. ČNB se snažila zvýšit účinnost měnové politiky rozšířením fluktuačního pásma pro pohyb kurzu koruny z +-0,5% na +-7,5% (od února 1996). Zvýšení nejistoty ohledně budoucího vývoje kurzu mělo snižovat atraktivnost korunových investic plynoucí z jejich vyššího úrokového výnosu ve srovnání s investicemi v měnách vyspělých zemí. Tohoto cíle bylo dosaženo jen částečně – příliv dluhového kapitálu se sice snížil, celkový příliv zahraničního kapitálu však nadále převyšoval potřeby krytí deficitu běžného účtu platební bilance. Řízení měnové politiky v novém prostředí se dotklo rovněž oblasti operativních cílů. Již v průběhu roku 1994 se stále zřetelněji projevovala nestabilita vazby mezi peněžní zásobou a měnovou bází, což snižovalo její využitelnost coby operativního cíle. Nahrazení měnové báze krátkodobou úrokovou sazbou peněžního trhu však s ohledem na jeho tehdejší stupeň rozvoje zatím nabylo možné. Proto v říjnu 1994 došlo pouze k dílčí změně – k zúžení měnové báze jen na rezervy bank u ČNB. K využívání krátkodobé úrokové sazby peněžního trhu (1T PRIBOR) bylo možné přistoupit až od ledna 1996. ČNB v dalších letech postupně zdokonalovala rovněž systém svých měnových nástrojů s cílem přiblížit jejich strukturu, konkrétní podobu a způsob jejich využívání měnovému instrumentáriu centrálních bank ve vyspělých zemích, obzvláště pak Evropské centrální banky.
Mezinárodní spolupráce.
Mezinárodní spolupráce má pro Českou národní banku klíčový význam, spočívající ve sbližování českých bankovních standardů se standardy světovými. ČNB udržuje též kontakty s centrálními bankami celého světa, spočívající zejména ve výměně informací a zkušeností. Zvláště důležitou oblastí je integrace do struktur EU. Bývalá ČSFR byla členem Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, Banky pro mezinárodní platby a Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Do těchto organizací byla pak ČR přijata ihned se svým vznikem. V prosinci 1995 byla dále ČR do Organizaci pro ekonomickou spolupráci a rozvoj. Zvlášť významným krokem bylo v říjnu 1993 podepsání Dohody o přidružení k Evropské unii a v lednu 1996 podání žádosti o plné členství v Evropské unii. Od roku 1990 je Česká republika rovněž příjemcem technické pomoci od mezinárodních finančních institucí a Česká národní banka je od roku 1994 poskytovatelem technické pomoci centrálním bankám zemí střední a východní Evropy.
Prameny :
Lidé a Peníze, ČNB
Proces bankovní centralizace byl urychlen po politickém převratu v únoru 1948. Vládním usnesením z 25. března 1948 byl počet bank dále snížen a byly vytvořeny dvě provozní banky: Živnostenská banka pro země české a Slovenská Tatrabanka pro Slovensko. V červenci 1948 Byla zřízena Investiční banka pro financování a kontrolu investic a pro poskytování dlouhodobých úvěrů. Zákonem o reorganizaci peněžnictví byly všechny banky podřízeny jednotnému řízení ministerstvem financí. V roce 1948 bylo centralizováno i lidové peněžnictví. Vznikly Okresní spořitelny a záložny sloučením všech záložen a spořitelen v okrese a Záložny a kampeličky místo dřívějších kampeliček. Centrální emisní bankou zůstávala Národní banka československá, která byla zestátněna. Vyvrcholením centralizace peněžnictví byl zákon z 9. března 1950o Státní bance československé, kterým bylo československé bankovnictví reorganizováno podle sovětského vzoru jediné banky, tzv. monobanky v souladu s principem centrálního direktivního řízení ekonomiky. Základní funkcí státní bankyměla být účast na sestavování hospodářského a finančního plánu státu, kontrola hospodářského plánu korunou, soustředění, řízení a kontrola oběhu platidel, plánování, řízení a sestavování platební bilance, řízení a usměrňování finančního a úvěrového a platebního styku s cizinou podle potřeb hospodářského plánu. Aby mohla tyto funkce plnit, měla banka proniknout celým hospodářstvím a podchytit akumulaci peněžních prostředků tak, aby je mohla podle směrnic ministerstva financí ditribuovat na místa plánované potřeby. Proto měla převzít funkci provozních bank a řídit činnost lidového peněžnictví jako sběrné sítě úsporných vkladů. Provádění měnové politiky a řízení peněžního oběhu bylo podřízeno centrálnímu řízení ekonomiky. Měnová politika a funkce peněz dostaly nové pojetí odpovídající nárokům na socialistické, direktivní řízení společnosti.
Direktivní řízení peněžních vztahů.
Uspořádání měnových poměrů a jejich řízení po roce 1948 ( a zejména po roce 1953) odpovídalo zásadní změně v názorech na peníze a na jejich funkce v socialistickém státě. Byl vyloučen peněžní, kapitálový a devizový trh. Nahradilo je direktivní řízení všech peněžních vztahů, které se staly pouze odrazemdirektivně určovaných hmotných proporcí při tvorbě a rozdělování společenského produktu. Hmotné proporce státního plánu měly prioritu. Peníze sice měly své obvyklé formy (jako hotovostní oběživo, jako prostředky na bankovních účtech a jako devizy), ale jejich funkce byly zcela jiné. Nebyly faktorem, který působí na utváření reálných proporcí v ekonomice, na jejich růst, strukturu a rovnováhu. Úrok nebyl cenou kapitálového trhu a měnový kurz nebyl výsledkem devizového trhu. Funkce peněz byly přesně vymezeny co do rozsahu svého působení i co do směrů svého působení v centrálním národohospodářském plánu.
Peněžní reforma 1953.
Pro důsledné vytvoření „socialistického“ peněžnictví a pro přechod k řízení peněžního vývoje v systému direktivního centrálního plánování se ukázalo jako nezbytné zbavit se „balastu“ labilní peněžní situace, jak se utvářela po měnové reformě v listopadu 1945. Nový systém „řízení peněžního oběhu“ chtěl začít s čistým, minulostí nezatíženým peněžním stavem. Bylo rozhodnuto o provedení peněžní reformy k 1. červnu 1953. Byla připravena ve velmi krátké době úzkou pracovní skupinou a postavena na těchto základech:
- Platidla z roku 1945 a z dalších let byla v částce 52,1 mld. Kč vyměněna za nová v silně redukovaném poměru, a to na 1,4 mld. Kč. Občanům, kteří nezaměstnávali žádnou pracovní sílu, bylo vyměněno na osobu 300 Kč starých peněz v poměru 5:1, jejich ostatní hotovosti a všechny hotovosti občanů, kteří někoho zaměstnávali se měnily v poměru 50:1.
- Prostředky , které byly na zablokovaných (vázaných) vkladech z měnové reformy v roce 1945 v částce 80 mld. Kč, byly anulovány.
- Mzdy a příjmy zemědělců za dodávky, sociální dávky a starobní důchody atd. se proplácely v poměru 5:1.
- Byl stanoven zlatý obsah koruny na 0,123426 g zlata. Podle toho se určil i poměr koruny k cizím měnám, např. 7,20 Kč k americkému dolaru. Bylo to zcela neadekvátní řešení. Starému kurzu 50 Kč/USD by reálně odpovídal nový kurz 10 Kč/USD.Koncem roku 1954 přestalo být Československo členem Mezinárodního měnového fondu a Světové banky.
Centrální plán.
Řízení měnového vývoje – redukované ve specifickém pojetí peněžních funkcí na striktní a administrativní řízení vývoje oběživa, cen, mezd, deviz a měnového kurzu – bylo součástí centrálních národohospodářských plánů, které byly konstruovány jako pětileté plány a upřesňovány pro jednotlivé roky jako roční prováděcí plány. Zvlášť pečlivě byl regulován vývoj spotřebitelských cen a mezd. Složitější situace nastala v určování devizového kurzu a v řízení devizových vztahů vůbec. Nereálné stanovení ceny kurzu koruny v roce 1953 ve vztahu k dolaru jako reprezentantu volně směnitelných měn a hlavní světové rezervní měně mělo závažné důsledky v narušení celého systému hodnotových vztahů – cen vstupů do ekonomické kalkulace, cen výstupů z ekonomické kalkulace a úplné odtržení vnitřních cen od zahraničních cen, a to navíc ještě zvlášť k socialistickým a nesocialistickým zemím. Administrativní metody řízení jen těžko udržovaly rovnováhu obchodní bilance. Cenové rozdíly ve vývozu a dovozu- tj. dovozní a vývozní ceny přepočtené oficiálním kurzem oproti vnitřním velkoobchodním cenám – se vyrovnávaly automaticky se státním rozpočtem, a to přímo u monopolních organizací zahraničního obchodu. Část těchto cenových rozdílů se přenášela do velkoobchodních a maloobchodních cen.
Izolace.
Už v polovině 60. let bylo zřejmé, že naléhavé řešení vyžaduje zejména devizová oblast, která byla jak kurzovým režimem, tak přísnou regulací devizových poměrů zcela izolována od světového cenového i finančního vývoje. Základem korunových vztahů byl od roku 1953 zlatý obsah koruny a poměřování koruny s cizími měnami na bázi zlaté parity, kdy byl stanoven kurz dolaru ve výši 7,20 Kč a k sovětskému rublu ve výši 1,80 Kč. Problém nutně nastal, když některé státy změnily určení zlatého obsahu své peněžní jednotky (např. Sovětský svaz)nebo upustily od vazby své peněžní jednotky na zlato(např. USA). Začal se proto měnit tzv. oficiální kurz. Jakmile se vývoj cen a hospodářských čísel v Československu a ve světě začínal odchylovat od předpokladů, ze, kterých se při stanovení zlatého obsahu koruny a jemu odpovídajícímu kurzu vycházelo, prosadil se názor, že je třeba oficiální kurz pro vnitřní potřeby napravovat tak, aby alespoň zhruba vyjadřoval paritu kupní síly koruny a cizích měn, a to odděleně ve vztahu k tzv. socialistickým zemím (, které byly reprezentovány nejprve sovětským rublem, později tzv. převoditelným rublem jako, společnou mezinárodní měnovou jednotku zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci – RVHP) a ve vztahu k nesocialistickým zemím (, které byly reprezentovány americkým dolarem). Řešení bylo přijato v roce 1967 zavedením kurzového koeficientu, tedy příplatku k oficiálnímu kurzu, označovaného jako „vnitřní reprodukční cenové vyrovnání – VRCV“. Šlo o vnitřní kurzové poměry pro nekonvertibilní československou korunu.
Reformní snahy.
Neúspěchy v úsilí řídit direktivně národní hospodářství pětiletými a ročními plány vyvolalo už v polovině 50. let nový trend, který lze označit jako počátek pokusů o ústup od centrálního plánovacího sebevědomí a jako hledání iniciativ v podnikových a osobních zájmech. Přišla vlna reformního hnutí let 1956 – 1958. Začalo se diskutovat o „zbožně-peněžních vztazích, o větším využití „hodnotových vztahů“ a „nepřímých nástrojů řízení“. Toto reformní hnutí se samozřejmě dotklo i způsobů práce s penězi, mělo uvolnit prostor zejména pro práci s bankovním úvěrem. Hledaly se nové cesty, jak zdokonalit úvěrový systém, aby působil účinněji při zajišťování státního plánu v podnicích. Tyto reformní snahy však byly počátkem 60. let politicky potlačeny, ale jen na krátkou dobu. Potíže, do, kterých se dostával ekonomický vývoj, se projevily zvlášť výrazně v měnové oblasti. Až doposud skrytá inflace se ukazovala koncem 60. let zřetelněji. Inflační vzedmutí se projevilo v oblastech, které byly až dosud velmi stroze regulovány – v maloobchodních cenách a ve mzdách, a vyústilo v inflační přebytek kupní síly odložené v úsporách domácností. Snahy o reformu systému direktivního plánování kulminovaly v letech 1966-1968. I po zmaření těchto snah po okupaci Československa armádami sovětského bloku v srpnu 1968 však znovu a stále intenzivněji pronikaly do metod centrálního řízení prvky, které měly vytvořit širší prostor pro fungování peněz.
„Normalizace“.
V období normalizace se neustále přijímaly různé stranické dokumenty mobilizačního charakteru. Ale i po zmaření reformních snah v roce 1969 stále více pronikaly do metod centrálního řízení prvky, které měly vytvořit širší prostor pro fungování peněz. Významnou změnou byl zákon z roku 1970 o Státní bance československé, která se stala méně závislou na ostatních centrálních orgánech a byla vedle nich vázána přímo na vládu. Zároveň byl upraven zákon o národohospodářském plánování, podle, kterého byl měnový plán ČSSR zařazen do soustavy centrálních národohospodářských plánů. Bylo to výslovné přiznání významu měnové politiky i pro direktivní centrální řízení hmotných hospodářských procesů. Ve druhé polovině 80. let se začaly propracovávat předpoklady širší konvertibility koruny a začalo navazování opatrných, neformálních kontaktů s Mezinárodním měnovým fondem.
Hospodářské problémy.
Opětovným akcelerátorem reformního myšlení se stávaly narůstající hospodářské problémy, které se zvláště zřetelně projevovaly i při přetrvávající direktivnosti centrálního řízení právě v měnové a finanční oblasti. Především ekonomické vztahy k zahraničí a přetrvávající izolace výrobní struktury, cenových a mzdových relací i celkového hospodářského uspořádání od prudkých změn ve světovém dění vyvolávaly napětí v devizové oblasti s velmi negativními dopady na vnitřní měnové poměry. Peněžní emise se dostávala do výrazně inflačního trendu. Hlavním inflačním faktorem se stával vysoký nárůst zásob v podnicích, zejména tzv. rozpracovanosti, na, kterou se vyplácely mzdy, aniž proti nim stál odpovídající nárůst nabídky na trhu zboží a služeb. Stejný účinek měl stále problémový růst nedokončené investiční výstavby.Struktura výroby i její rozsah neodpovídaly poptávkovým, zejména exportním zájmům a potřebám. Neefektivnost a nerozvážnost, ekonomického vývoje v centrálně plánované ekonomice nastolily nezbytnost nových ekonomických reforem. V rámci reformních pokusů byly v roce 1988 zahájeny také přípravné práce na reformě čs. bankovnictví. Politicko-ideologické limity však byly při přípravě změn v ekonomice nepřekročitelné. Zásadní formování moderního bankovního systému umožnil teprve listopad 1989.
Ekonomická transformace.
V listopadu 1989došlo k historickému zlomu v politickém, hospodářském a kulturním životě národa. Systém centrálního ekonomického řízení, který i přes snahu o zavádění tržních prvků do některých oblastí hospodářského života v závěru 80. let nebyl schopen překročit svůj stín a dát ekonomice reálný směr k prosperitě, byl nahrazen návratem k demokratickým a liberálním principům. Dědictví systému centrálního direktivního řízení bylo ve srovnání se západoevropskými zeměmi v kritickém stavu. Výkonnost ekonomiky – vyjádřená hrubým domácím produktem na obyvatele – byla v roce 1989 zhruba na úrovni 30 až 35%, ve struktuře výroby převažovaly obory s nízkým stupněm zhodnocování vloženého kapitálu, podnikovému řízení i technice výroby chybělo moderní „know-how“, cenové a mzdové poměry byly zcela odtrženy od vývoje na světových trzích. V diskusích o strategii k překonání této situace byl posléze odmítnut názor o postupném reformování dosavadního systému. Převládlo přesvědčení o nezbytnosti jeho radiální a komplexní transformace, a to s nejnižšími společenskými, sociálními a ekonomickými náklady. V květnu 1990 projednala federální vláda koncepci základních směrů ekonomické transformace. Tato koncepce byla dále upřesněna a v září 1990 přijata Federálním shromážděním. Prïoritní oblastí se stala měnová politika spolu s fiskální politikou.
Změny v řízení měnové politiky.
Zákon o Státní bance československé z prosince 1991 stanovil jako hlavní cíl měnové politiky zabezpečovat stabilitu měny, tj. relativní stabilitu cenové hladiny (vyjádřenou nízkou inflací) a kurzu koruny. Šlo o náročnou měnovou koncepci, jejíž realizace probíhala počátkem 90. let v podmínkách radikální transformace ekonomiky, pro, kterou byla charakteristická ještě nedokončená náprava cenových relací, pomalá restrukturalizace výroby, nedostatečně rozvinutý finanční trh, přetrvávající institucionální a legislativní prostředí a velmi nízká liberalizace kapitálových toků. K tomu přistupoval i počátek dalekosáhlé privatizace státního majetku v bankovní a výrobní sféře. Této situaci odpovídal i vývoj schématu a nástrojů řízení měnové politiky. Bylo proto nezbytné opírat se zpočátku o přímé, administrativní metody emisní politiky, především o určování úvěrových a úrokových limitů, jimiž byl řízen celkový objem a maximální cena úvěrů, které mohly obchodní banky poskytovat podnikům. Od počátku roku 1991 bylo určování celkového objemu úvěrů nahrazováno jednak určováním vývoje peněžní zásoby, tedy celkového množství peněz v zemi, a jednak fixním kurzem koruny. Využívání fixního kurzu jako „nominální kotvy“ měnového vývoje vyplývalo z jeho vlivu na vývoj cenové hladiny v podmínkách malé otevřené ekonomiky a bylo důležité i pro politiku postupné liberalizace státem regulovaných cen. Přímé měnové nástroje byly potupně rušeny a nahrazovány nepřímýmí nástroji. Změny v kurzové oblasti směřovaly k dosažení takové úrovně kurzu koruny, která by byla jednotná pro všechny subjekty a pro všechny devizové operace v podmínkách omezené vnitřní směnitelnosti koruny, jak byla zavedena v rámci liberalizačních kroků od počátku roku 1991, a kterou by bylo možné udržovat beze změny co nejdelší dobu.
Vývoj kurzu koruny.
Měnový koš je základna, na, kterou může být vázán kurz domácí měny v režimu pevného (fixního) kurzu v případě, že není z některých důvodů žádoucí vázat jej na jedinou cizí měnu. Měnový koš je tvořen minimálně dvěma měnami. Tyto měny jsou obvykle měnami zemí nejvýznamnějších obchodních partnerů. Proporce jednotlivých měn v měnovém koši se obvykle odvíjejí od jejich podílu na obratu obchodní bilance či běžného účtu platební bilance.
Rozvoj bankovního systému.
Vznik samostatné České republiky a krátce poté provedena měnová odluka znamenaly i vznik samostatného bankovního systému. Ten zahrnuje Českou národní banku jako centrální banku, komerční banky a pobočky zahraničních bank. Chod národního hospodářství je každý den spojen s miliony peněžnich transakcí v objemu stovek miliard korun. Ten spolu s privatizací, pokračujícím rozvojem soukromého sektoru i dynamickým růstem liberalizovaného zahraničního obchodu vytvářel velkou poptávku po službách bank. Banky nabízely podnikům i široké veřejnosti stále se rozšiřující a stále modernější škálu produktů a služeb. Bankomat a platební karta se rychle staly běžnou součástí života, stejně jako počítače, Internet, mobilní telefony a s nimi i služby elektronického bankovnictví. Transformace bankovnictví v moderní tržní odvětví neproběhla bez otřesů. Šestnáct bank zbankrotovalo nebo bylo zlikvidováno. Stát musel vynaložit nemalé prostředky na ozdravení některých bank před jejich privatizací. Na některé banky bylo nutné uvalit nucenou správu. Vysokou cenu za stabilizaci bankovního sektoru zaplatily prakticky všechny transformující se země. Od roku 1989 zaznamenalo bankovnictví nebývalý rozmach a technický pokrok. Bankovnictví je dnes moderní, technicky velmi dobře vybavené odvětví, které je propojeno s mezinárodními finančními toky. Je to i odvětví, které se v rozhodující míře spoléhá na zázemí, know-how a nepřerušenou tradici kvalitního poskytování služeb představovanou silnými zahraničními partnery, jejichž obchodní jména mají vysokou prestiž.
Vývoj v letech 1990-1992.
Hospodářský a měnový vývoj České a Slovenské Federativní Republiky v těchto letech byl poměrně příznivý. Zvláště v náročném prostředí prvních kroků ekonomické transformace, zejména radikálního vstupu do dalekosáhlé privatizace, cenové liberalizace, zavádění vnitřní směnitelnosti koruny, prosazování tržních principů atp. Docházelo zároveň k pronikavým změnám ve struktuře zahraničních obchodních vztahů, když se po rozpadu socialisticky konstruované Rady vzájemné hospodářské pomoci v Moskvě orientovaly na vyspělé západoevropské země. Pokles výkonnosti ekonomiky měřený meziroční změnou reálného hrubého domácího produktu byl relativně malý a trval krátce.Byl poznamenán i výraznějším snížením produkce neprodejných výrobků, která byla typická pro dřívější systém (tzv. výroba na sklad), neměla užití, takže pouze opticky zvětšovala výkonnost ekonomiky. Příznivý vývoj inflace byl do jisté míry předznamenán příznivými výchozími podmínkami. Československá ekonomika si i v systému centrálního řízení i před rokem 1989 zachovala poměrně rovnovážný měnový vývoj. Významnou úlohu při stabilizaci cenového vývoje sehrála restriktivní – od roku 1992 spíše neutrální – měnová politika a v jejím rámci fixní kurz koruny jako „nominální kotva“, tedy jako stabilizátor cen obchodovatelného zboží. Příznivý vývoj účtu platební bilance i první signály zvýšeného přílivu zahraničního kapitálu ve formě přímých investic a posilování devizových rezerv čerpáním prostředků od nadnárodních institucí, zejména od Mezinárodního měnového fondu, umožňovaly postupně zmírňovat či dokonce rušit některé nástroje řízení devizového hospodářství.
Rozdělení ČSFR.
Po složitých politických jednáních bylo rozhodnuto o rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky k 1. lednu 1993. Vznikla Česká republika. K tomuto datu vznikla na základě zákona č. 6/1993 Sb. Česká národní banka, která v plné míře navázala na činnost bývalé Státní banky československé, vykonávající podle zákona z prosince 1991 všechny standardní funkce centrální banky. Rozdělení společné federativní republiky proto nemělo významnější vliv na transformaci ekonomického systému a bankovnictví. Bilance Státní banky československé byla rozdělena mezi oba nástupnické státy. Úvěry poskytnuté bankám (resp.depozita bank) byly rozděleny územně podle sídla bank, aktiva či pasiva vůči Mezinárodnímu měnovému fondu v poměru 2,29:1, pohledávky za federálním rozpočtem a devizové rezervy v poměru 2:1. O oddělení české měny od dřívější československé měny bylo rozhodnuto zvláštním zákonem v únoru 1993. Tímto dnem vznikla české měna, jejíž jednotkou se stala koruna česká. Přechod na novou měnu zahrnoval především:
- převedení všech vzájemných závazků a pohledávek k tomuto dni v poměru 1:1
- kolkování federálních bankovek nejvyšších nominálů (100, 500, 1000)
- fyzickou výměnu bankovek podléhajících okolkování rezidentům i nerezidentům
- přípravu soustavy bankovek a mincí nové české měny, zajištění jejich výroby, a to zčásti v zahraničí, jejich transport, uložení a vydání do oběhu
- stahování a ničení bankovek a mincí dosavadní měny vč. okolkovaných bankovek
Vznik české koruny.
V září roku 1992 bylo již zřejmé, že Česká a Slovenská Federativní Republika se brzy rozdělí na dva samostatné státy. Bylo třeba započít neodkladně s přípravou vlastních peněz České republiky. Zatímco práce na návrzích bankovek byly již zahájeny, neboť bylo možné využít připravovaných návrhů nové soustavy československých peněz a výsledků soutěže, v níž zvítězil akademický malíř Oldřich Kulhánek, u mincí byla situace jiná. Obvyklý způsob vyhlášení veřejné anonymní soutěže nebyl pro krátkost doby možný. Bylo proto vyzváno šest osvědčených účastníků soutěží na československé mince, aby vypracovali návrhy na korunovou minci, budoucí peněžní jednotku České republiky. Všichni autoři požadovaný termín přes nezvykle krátkou obu splnili. Předložené práce posoudili nezávislí odborní experti, kteří za nejlepší označili návrh akad. sochařky Jarmily Truhlíkové-Spěvákové se stylizovanou svatováclavskou korunou. Dále nevrhli, aby na příštích oběžných mincích České republiky byl používán symbol českého lva bez štítu. Bankovní rada stanovisko expertů potvrdila a požádala, aby strana korunové mince byla doplněna textem „KORUNA ČESKÁ“. Základ soustavy oběžných mincí České republiky byl položen.
Řízení měnové politiky.
Postupný vývoj a liberalizace finančních trhů i škály instrumentů společně s postupující liberalizací kapitálových toků vytvářely pro řízení měnové politiky kvalitativně odlišné prostředí ve srovnání s počátečními roky transformace. To si vyžadovalo provedení zásadních změn ve schématu řízení měnové politiky, obzvláště v oblasti zprostředkujících cílů. Využívání dvou zprostředkujících cílů odlišného typu (peněžní zásoby a fixního kurzu) je účinné pouze v případě velmi omezených kapitálových pohybů. Jsou-li ovšem kapitálové toky do značné míry liberalizovány, pak např. zvýšení úrokových sazeb sledující jako cíl omezení růstu peněžní zásoby má za následek zvýšení atraktivity domácí měny, promítající se ve zvýšeném přílivu zahraničního kapitálu. Udržování fixního kurzu si ovšem vyžaduje odkup přebytečných deviz za domácí měnu, čímž roste peněžní zásoba. Odčerpání přebytečných peněz však opětovně zvyšuje úrokové sazby a ty přitahují další zahraniční kapitála celý koloběh se opakuje. S rostoucím počtem opakování klesá účinnost měnové politiky. ČNB se snažila zvýšit účinnost měnové politiky rozšířením fluktuačního pásma pro pohyb kurzu koruny z +-0,5% na +-7,5% (od února 1996). Zvýšení nejistoty ohledně budoucího vývoje kurzu mělo snižovat atraktivnost korunových investic plynoucí z jejich vyššího úrokového výnosu ve srovnání s investicemi v měnách vyspělých zemí. Tohoto cíle bylo dosaženo jen částečně – příliv dluhového kapitálu se sice snížil, celkový příliv zahraničního kapitálu však nadále převyšoval potřeby krytí deficitu běžného účtu platební bilance. Řízení měnové politiky v novém prostředí se dotklo rovněž oblasti operativních cílů. Již v průběhu roku 1994 se stále zřetelněji projevovala nestabilita vazby mezi peněžní zásobou a měnovou bází, což snižovalo její využitelnost coby operativního cíle. Nahrazení měnové báze krátkodobou úrokovou sazbou peněžního trhu však s ohledem na jeho tehdejší stupeň rozvoje zatím nabylo možné. Proto v říjnu 1994 došlo pouze k dílčí změně – k zúžení měnové báze jen na rezervy bank u ČNB. K využívání krátkodobé úrokové sazby peněžního trhu (1T PRIBOR) bylo možné přistoupit až od ledna 1996. ČNB v dalších letech postupně zdokonalovala rovněž systém svých měnových nástrojů s cílem přiblížit jejich strukturu, konkrétní podobu a způsob jejich využívání měnovému instrumentáriu centrálních bank ve vyspělých zemích, obzvláště pak Evropské centrální banky.
Mezinárodní spolupráce.
Mezinárodní spolupráce má pro Českou národní banku klíčový význam, spočívající ve sbližování českých bankovních standardů se standardy světovými. ČNB udržuje též kontakty s centrálními bankami celého světa, spočívající zejména ve výměně informací a zkušeností. Zvláště důležitou oblastí je integrace do struktur EU. Bývalá ČSFR byla členem Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, Banky pro mezinárodní platby a Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Do těchto organizací byla pak ČR přijata ihned se svým vznikem. V prosinci 1995 byla dále ČR do Organizaci pro ekonomickou spolupráci a rozvoj. Zvlášť významným krokem bylo v říjnu 1993 podepsání Dohody o přidružení k Evropské unii a v lednu 1996 podání žádosti o plné členství v Evropské unii. Od roku 1990 je Česká republika rovněž příjemcem technické pomoci od mezinárodních finančních institucí a Česká národní banka je od roku 1994 poskytovatelem technické pomoci centrálním bankám zemí střední a východní Evropy.
Prameny :
Lidé a Peníze, ČNB