Jen zcela bylo přirozeno, že zaoceánská větev národa českoslovanského, vynikající počtem svým i poměrným blahobytem, horlivostí a uznání hodnou čilostí v životě veřejném nad ostatní větší české osady mimo vlast, súčastnila se způsobem daleko významnějším než ony všenárodního díla výstavního čelícího vedle jiných velkých cílů zajisté i k důležitému povznesení jména českého v cizině. Pro Čechy americké, stýkající se úzce i mnohostranně v denním životě s emigrací celé řady evropských národů a vůbec stále s cizím, více méně lhostejným, nebo i nepřátelsky vůči nim stavícím se živlem, bylo přímo praktickou nutností a povinností vůči nim samým, aby přispěli měrou co nejvydatnější ku zvýšení lesku výstavy, jejíž skvělý zdar posloužil by jim, strádajícím, bohužel, častým podceňováním se strany druhých národností v Severoamerické Unii, přímo ke cti a získal jim uznání, tak potřebného a působivého v tamějším životě veřejném, a namnoze i v soukromém. Špatným bylo by to skutečně svědectvím o rozhlašované praktické mysli našich zámořských krajanů, kdyby se byli neuchopili tak výhodné příležitosti k osvědčení jednak svých citů a snah vůči staré vlasti, jednak ku vlastnímu mnohonásobnému prospěchu mravnímu, s nímž třeba počítati jim i v Americe.

Zajisté jen pravé pochopení tohoto stavu věcí přimlouvalo se nejvíce u českých Američanů za pokud možná okázalé účastenství při Národopisné výstavě českoslovanské. Dále byla zde okolnost, že při zdařilé Výstavě jubilejní r. 1891, jejíž dobré účinky i našinci za mořem brzo ve mnohém směru Čechové američtí skutečně pocítili, byli celým rázem jejím z účastenství v ní předem již jaksi vyloučeni, kdežto je program Národ. výstavy nejen k tomu vybízel, ale ukládal jim to opravdu téměř za povinnost. Kde byla pořádána výstava celého národa, tam nesměla zajisté chyběti jeho nejsilnější ze všech odervaných větví, dosud se zelenající, neusýchající, tento pádný důkaz houževnatosti, nezdolnosti kmene našeho. Všeobecné účastenství amerického Češstva na Národopisné výstavě bylo bez odporu jedním z nejvýmluvnějších příkladů národní naší povahy ve směru, na, který můžeme býti právem pyšnými, a úspěch celé výstavy nebyl by snad bez tohoto osvědčení býval ani úplným.

Pisatel těchto řádků meškal jako českoamerický novinář ještě za mořem, když jednati se počalo o prvních krocích k uskutečnění Národopisné výstavy v Praze a byl svědkem velice příznivého zájmu, jaký se jevil hned zprvu v tamější žurnalistice vůči podniku tomuto. Ve výročních sjezdech »Národního výboru«, korporace to, která zřízena byla americkými krajany našimi hlavně za účelem šíření pravého názoru o národě českém mezi cizinci ve Spojených Státech, bylo opětovně jednáno o účastenství živlu českoamerického v této výstavě, a již tehdáž, v létech 1892 a 1893, konány byly od horlivějších jednotlivců přípravy jak k obeslání, tak zvláště k návštěvě výstavy. Jmenovitě v katolických kruzích českoamerického obecenstva ujímala se myšlénka výstavního účastenství velmi dobře, jakož vůbec Čechové američtí hleděli vstříc Národopisné výstavě s mnohem větším zájmem a láskou a zvláště účinností, než ku všem snad jiným aktuelním otázkám, staré vlasti se týkajícím, za celou řadu posledních let.

K soustavnější práci na prospěch výstavy došlo však teprve v r. 1894, a sice na soukromý podnět z Prahy svolána byla v únoru t. r. schůzka několika přednějších členů obou českých stran v Chicagu, svobodomyslné i katolické, což v panujících poměrech, ve stálých, ostrých sporech, dlužno pokládati za skutečnou zvláštnost, která zdá se taktéž nasvědčovati, že okázalé účastenství na výstavě v Praze pokládáno bylo hned od počátku za věc tak nutnou a čestnou, že jí ustoupiti musily i staré prudké hádky strannické. Ve schůzce oné, soukromějšího dosud rázu, bylo usneseno, aby dáno bylo do novin českoamerických provolání, došlé od Výkonného výboru pražského, a na základě tom svolána byla schůze zástupců spolků svobodomyslných, jak podpůrných, tak tělocvičných a vzdělávacích, na straně jedné, na druhé pak započala činnost svou hned celá mohutná organisace spolků katolických. Hlavní podíl práce i výloh připadl ovšem nejsilnější české osadě v Americe, Chicagu, kdež měl sídlo své také »Sbor pro obeslání Národopisné výstavy českoslovanské, oddělení amerického«, utvořený v květnu 1894 ze zástupců obou stran, které pracovaly v něm s uznání hodnou svorností. Sbor tento započal sbírkami a upisováním k účelům výstavním a radil se pilně o programu budoucího zvláštního oddělení českoamerického; neboť hned od samého počátku nemínili zámořští krajané naši súčastniti se jinak, než jako samostatný celek jakž ovšem sama věc, o niž běželo, toho vyžadovala a ráz výstavy přímo kázal.

Dohodnutí o plánu oddělení tohoto nebylo však ani při panující nejlepší snaze a svornosti snadné. Katolíci měli hned od počátku v úmyslu zaříditi si kostelík a v něm výstavu svou umístiti, a se zřetelem k tomu navrhoval také p. J. Spěvák, jeden z nejhorlivějších hned od počátku pracovníků o účastenství amerických Čechů na Národopisné výstavě, aby postavena byla celá řada typických staveb z českých osad v Americe ve způsobu názorné osady. Naproti tomu panoval opět náhled, že by bylo levněji, pohodlněji a pro přehled výhodněji postaviti jeden velký okázalý pa-villon. Mínění toto zpočátku zvítězilo a »stavitelská sekce« sboru chicagského vypsala konkurs na plány společného pavillonu, dle možnosti hodně po americku rázovitého, aby hned celým zevnějškem poutal pozornost. Plány tyto došly, ale neshledány ani v Chicagu, ani v Praze právě vhodnými. Zůstalo tedy při návrhu prvním, na postavení celé osady, v níž mělo býti předvedeno, v souhlasu zajisté s celou myšlénkou výstavní, obydlí amerického Čecha v různých obdobích jeho pobytu v »nové vlasti«, od chýše napolo v zemi na prérii vykopané a hrubého srubu, zrobeného na rychlo v krajinách lesnatých, až po obydlí zámožného rolníka a obyvatele města, jenž se domohl slušného blahobytu. Myšlénka pěkná, jejíž provedení mohlo býti velice poučným i všeobecně zajímavým, ale bohužel, byla vykonána jen kuse!

V souhlase s novým usnesením bylo stanoveno, že si tedy katolíci postaví v budoucí výstavní osadě onen kýžený chrámek, a pro ostatní hlavní budovy pracováno na plánech, jež provedli: pro obydlí zámožného Čecha ve městě, tak zv. »residenci«, p. Fr. Randák, pro pohodlné obydlí rolníkovo, t. j. »farmu«, p. Ant. Charvát, pro hostinec či »saloon« p. Jos. Krčil, vesměs stavitelé z Chicaga. Pro kostelík vzat byl dle staršího již usnesení vzor prvního českého katolického chrámku ve Spojených Státech, postaveného v Saint LouisU v Missouri již v létech padesátých a význačný pro chudé chrámky v nových přistěhovaleckých osadách vůbec.

Zatím konány byly již pilně sbírky, které měly potěšitelný průběh. Nebylo téměř snad jediného zámožnějšího našince v českoamerických osadách, jenž by nebyl dle možnosti své přispěl na uskutečnění výstavního oddělení svého v Praze. V čele obětavých dárců stojí závod »bratří Korbelův«, kteří poskytli všecko dříví na vnitřní zařízení residence, drahý to materiál »červeného dřeva« ze stromů sequojových, rostoucích v lesích severní Kalifornie, kdež nalézají se také rozsáhlé pozemky a pily těchto bez odporu nejzámožnějších našich krajanů a největšího českého závodu v Americe. Zpracování dřeva toho vzal na se český závod Č. Dlouhého v Chicagu, zařízení hostince dodaly dvě české továrny tamtéž, Holpuchova a Kálalova, a podobně celou řadu věcí věnovaly jednotlivé české firmy. Z dárců příspěvků peněžitých dlužno uvésti Aug. Geringera, vydavatele novin a knihkupce i knihtiskaře v Chicagu, jenž složil 100 doll., Frant. Nováka, bankéře, který daroval rovněž 100 doll., V. Kašpara, bankéře, s 50 doll., Jana Královce, maj. pivovaru, také s 50 doll., vesměs v Chicagu a j. v. Celkem sebráno bylo na penězích přes 3200 dollarů, či kolem 7000 zlatých.

S těmito penězi, a v naději na další ještě příspěvky, přikročeno bylo ku stavbě českoamerického oddělení, jemuž bylo na celkovém plánu výstavním vykázáno místo v hořejší části výstaviště, hned na pravo od hlavního vchodu, po obou stranách cesty, vedoucí od budovy administrační k býv. »české chalupě«. Zde měla povstati »osada« česko-americká ve stínu hojného stromoví a celé místo vyhovovalo opravdu výborně všem možným podmínkám. Z Ameriky hned po jaře vyslán byl jako zástupce sboru a hlavní pořadatel, stavitel Josef Krčil z Chicaga, a brzo přijel za ním i stavitel Josef Strnad, rovněž z Chicaga, vyslaný ku provádění staveb, až na kostelík, jenž byl zadán pražské firmě »Hübschmann a Schlaffer«. Z Chicaga přijeli i čtyři čeští dělníci, tesaři a zároveň stavební truhláři, kteří davše se hned před Velikonocemi do díla na »farmě« a po té na »residenci«, vzbuzovali u zdejších odborníků namnoze obdiv svým rychlým, ač ovšem i »lehkým« způsobem práce. Bohužel však neměli zástupcové a plnomocníci tito smyslu pro nejcharakterističtější právě »stavby« nových osadníků amerických, totiž pro »drňák« a »srub«, které přece tvořily nutnou část programu onoho znázornění postupného vývoje sídel českého přistěhovalce, a snad jim scházela v tom směru i povědomost, jak příbytky ony, nalézající se dnes již jen daleko na západě, vlastně dopodrobna vypadají! »Drňák«, jenž byl skutečně dlouho obydlím veliké většiny českých osadníků v prériích Iowy, Nebrasky a Kansasu, částečně i v Minnesotě a obou Dakotách, který je skutečně typickým pro osazování se v oněch krajích a vůbec zajímavým, ba přímo »historickým«, nebyl ani proveden, »srub« pak postaven nesprávně, bez nejmenší snahy po skutečné pravděpodobnosti. Tato odchylka od programu, který byl tím porušen, omlouvána byla ovšem nedostatkem prý peněz, ale ode všech skutečných znalců poměrů osadnických v Americe byla živě pociťována, neboť oddělení českoamerické mohlo býti mnohem ještě zajímavějším i pro nejširší obecenstvo.

Jinak pospíšili si stavitelé i pořadatelé v americké »osadě« tou měrou, že ne-li právě již při zahájení, tedy hned krátce po něm, byli s celou úpravou hotovi, a již v prvních dnech vzbuzovala výstavní »Amerika« nemalou pozornost návštěvníků. Největší ovšem návštěvě těšila se za příležitosti hospodářské výstavy ve dnech Svatojanských, jakož i při výstavě hospodářského zvířectva o svátcích Svatodušních ve dnech 2. a 3. června a pak jmenovitě ve slavnostních dnech vítání a hostění velké výpravy českoamerické, která přibyla do Prahy dne 14. a byla slavnostním způsobem pozdravena ve výstavě dne 15. června. Byl to po první výpravě v roce 1885 nejčetnější společný výlet zaoceánských krajanů do vlasti, čítaje na 400 účastníků. V kostelíku, jenž byl použit za výstavní síň katolického odboru, uvítal je pořadatel a zástupce tohoto oddílu, pražský kněz P. Vavřinec Hojsa, v residenci pak pořadatel a zástupce odboru

svobodomyslného, Josef Krčil, »administrátor« osady. S připravované zde velké slavnosti na pamět amerického svátku prohlášení neodvislosti dne 4. července musilo však sejíti, a v památný tento den, doma povždy okázale slavený, uspořádána byla jen »akademie« pěvecko-hudební v koncertní síni na výstavišti. Hudební sbor Vojt. Holečka, nazvaný kapelou »Sokola Plzeňského« v Chicagu a přibylý s výpravou, hrál častěji v »salooně«. Tím však byly zvláštní jaksi dni českoamerické výstavní osady odbyty, až opět výstava hospodářských plodin v září tuto část výstaviště stáleji značně oživila.

1. Historický nástin českého vystěhovalectví v Americe.

Co se týče celého rázu českoamerické výstavy, tu dlužno uznati, že se zámořští krajané naši obou stran tamních vynasnažili všemožně, aby podali obecenstvu ve staré vlasti pokud možná nejúplnější obraz a přehled svého bytí národního, svých snah vlasteneckých, svého žití spolkového, společenského a vzájemné podpory, své činnosti na poli českého školství a »last but not least«, jak by řekli v Americe, rozvoje svého veřejného tisku, nejvýmluvnějšího tlumočníka onoho života a ducha českých osadníků za oceánem. Znázornění vlastního žití, abychom tak řekli, praktického, nebylo ovšem možno jim provésti úplněji, nýbrž jen v kusých ukázkách z oboru českého »farmaření« a různých živností řemeslných. Ani příslušné přehledy, tabulky a diagramy nebylo možno v okolnostech amerických tak snadno úplněji seříditi. Rovněž retrospektivní část českoamerického osazování musila z přirozených příčin zůstati jen na několika předmětech, hlavně starších časopisech. Jako zajímavý a nutný doplněk byly pak zde zastoupeny i poměry přeplavní a dopravní. K lepšímu porozumění exposice oné dlužno předeslati aspoň krátký přehled českého vystěhovalectví, jeho dějin i dnešního rozsahu a poměrů, ve, kterých žije.

České osazování v Americe dlužno děliti na dvě období, staré a nové. Staré započalo ve válce třicetileté, po osudné bitvě na Bílé Hoře, kdy hojní čeští exulanti obrátili se do protestantských zemí západní Evropy, jichž národové právě počínali zakládati osady v Novém světě. Téměř bezpečně je dokázáno, že více ubohých psanců českých připlulo ku břehům americkým s Hollanďany, mezi nimiž tolik našich vypuzených z vlasti krajanů nalezlo útulku a kteří měli zde v dobách oněch, do roku 1664, zkvétající osadu Nieuwe Amsterdam, nynější New York.

Jedním z těchto emigrantův českých, nejvíce vynikajícím, je osobnost Augustina Heřmana, v Praze rodilého, o němž určitá zpráva je zaznamenána již v r. 1633, a který v osadě nizozemské i později na území Angličany zaujatém v nynějších státech Marylandu a Delaware nabyl značného, jak se zdá, věhlasu. Muž ten, zabývaje se vedle obchodu a plavectví i vyměřováním, zhotovil kolem roku 1670 první důkladnější mapu krajů kolem zálivů Chesapeake a Delaware, začež dostal od lorda Baltimore-a, téměř samostatného tehdáž pána v této části anglických osad, v úděl značnou rozlohu pozemků na důležité šíji poloostrova, tvořeného zmíněnými dvěma zálivy, a povýšen byl za lorda se všemi právy feudálního mana. Heřman založil zde tak zvané »České panství«, Bohemian Manor, k němuž během času připojil další kus pod jménem »Little Bohemian« či Malé Čechy a konečně St. Augustine Manor celkem asi 20.000 akrů, či asi půldruhé čtvereční zeměpisné míle. Jednu řeku na panství, velmi úrodném a plném krásného stromoví, nazval Great Bohemia River, druhou Little Bohemia River a část chobotu Chesapeaku, do něhož se obě vlévají, dostala také jméno dle vlasti Heřmanovy, který nejen že s původem svým nijak se netajil, ale s hrdostí k němu se hlásil, nepodepisuje se jinak, než »Augustine Herrman, Bohemia«. Ještě i v jiných jménech tamější krajiny zachovala se památka na prvního tohoto českého osadníka v Americe, pokud osobnost jeho mohla býti určitě stanovena. Není však známo a nepodobá se dle pozůstalých pramenů, že by byl měl Heřman, který zemřel teprve kolem roku 1686, více českých krajanů na své osadě, a potomci jeho splynuli ovšem se živlem anglickým, zachovávajíce si však po dlouhá léta vědomí svého českého původu. Na pamětní desce, kterou dal zříditi muž tento »na věčné časy« v upomínku na zakladatele a prvního osadníka na Bohemia Manoru roku 1661, dosud zachované, ač rozražené, čte se jméno »Hermen«, k čemuž neznámý nějaký horlivec český vyryl ještě háček na »r«, aby o českém původu nemohlo býti pochybnosti! Tento však je ostatně prokázán celou řadou nezvratných současných dokladů písemných a historiky americkými nijak není podezříván. »České panství« jako právní celek zrušeno bylo teprve po válce osad amerických za neodvislost ku konci minulého století.

Jiným vynikajícím osadníkem českým v Americe v dobách oněch, rovněž přibylým s Hollanďany do Nového Amsterdamu, byl Bedřich Filip, který přibyl do Nového světa někdy kolem roku 1650 jako chudý muž, tesař, ale domohl se zde přímo ohromného jmění, takže nazýván byl sousedy svými závistivě »Bohemian merchant prince«, český obchodní kníže, a rodina přikládala si i šlechtický původ český, ač znak, jímž se pyšnila, je v Čechách neznám. Filip žil skoro stále v New Yorku a okolí, maje četnou rodinu, a zemřel roku 1702 ve Philipsburghu, dle něho nazvaném, dnes kvetoucím městě, kde měl velký dům na způsob hradu.

Oba tito Čechové, majíce za manželky cizinky, nemohli ve svých dítkách udržeti národní ráz a řeč svou, a tak bylo zajisté i s mnohými jinými, kteří nevynikajíce již tou měrou jako Heřman a Filip, od něhož pocházela velice bohatá novoanglická rodina Philipsův, předrevolučních to Kroesův amerických, zmizeli beze stopy. Přišla zajisté jako tito řada krajanů našich jak s Hollanďany, tak i nejspíše se Švédy, v sousedství oněch se usazujícími, a později i s Angličany. Jest známo na př., že i Komenskému bylo nabízeno místo rektora Harwardské koleje, nynější proslulé university v Massachusettsu. Potomci vystěhovalců těchto však nepodrželi ani české jméno své, přepisujíce je rozmanitým způsobem na »anglický« způsob, až se česká podoba jeho úplně setřela.

Větší osady české, jichž existence nemůže býti nijak popřena, utvořili si v Americe, ve státu Pennsylvania, v náboženství povždy jednom z nejtolerantnějších, potomci Jednoty českých bratří, Ochranovští, kteří na přímluvu šlechetného přítele a ochránce svého hraběte Zinzendorfa obdrželi roku 1735 pozemky v Georgii, ale brzo, kolem r. 1740, přesídlili se na řeku Lehigh v Pennsylvanii, kdež založili pěkné nyní město Bethlehem a nedlouho na to, v témže státě, osadu Nazareth a Litice. Mimo to usadili se v hojnějším počtu a postavili si hned v prvních létech chrámky své V Emauzech, Schoenecku, ve Filadelfii, v Lancasteru a Yorku, vše v Pennsylvanii. Průběhem času utvořili ještě osady Vachovou, Bethanii a Salem v Severní Karolině a Hope (Naděje) v New Jersey. Církve zřídili v Gracehamu v Mary-landu a v Bethabaře a Friedbergu v Severní Karolině. Jak zřejmo již z těchto údajů, byl počet vystěhovalých do Ameriky Ochranovských, mezi nimiž byla tehdáž ještě snad většina Čechů, velmi značný, a o velkém počtu krajanů těchto svědčí četné staré knihy české, jež se zachovaly v bibliotékách oněch sborů až po naše dny. Tvrdí se docela, že v Americe vyšlo tehdáž i nové vydání české bible. A nejvýmluvnějšími jsou ovšem staré pomníky na hřbitovech těchto obcí, které označují místo posledního odpočinku mnoha a mnoha českých rodáků.

Obrozená tato jednota českobratrská obdržela v Americe jméno »Moravských Bratří« či krátce »Moravanův« (Moravian Brethren, Moravians) a Bethlehem v Pennsylvanii zůstal jich hlavní, »mateřskou« osadou. Vedle zbožnosti, mravnosti, píle a spořádanosti prosluli tito četní čeští osadníci v celém světě hlavně svou missionářskou činností, jak mezi americkými černochy, tak jmenovitě na nehostinném severu, v pustých, mrazivých pláních Gronska, mezi Eskymáky; veškeré téměř dnešní osady, založené na západním pobřeží Groenlandu, jsou jejich dílem, a hlavně statečný Matěj Stach, narozený r. 1711 na Moravě, nazýván bývá právem apoštolem Eskymáků, mezi nimiž působil přes 40 let! I tento muž posloužil k nemalé cti národa našeho v Americe.

Ale celé toto pokolení české vymizelo, ráz svůj setřelo ještě v minulém století a osud zahnal po dlouhou řadu let sotva jen náhodou tu a tam dobrodružného rodáka našeho do Nového světa. Z osobností českého původu, které v první polovici století našeho v Americe se usadily a nad úroveň jaksi se povznesly, připomínají se Kutnohoran dr. Ant. M. Dignovity, bývalý strojník, posléze lékař v Texasu, který sepsal také několik anglických knih o politice a společenských poměrech, a studovaný M. K. Hrubý z Nového Sedla, jednoho času professor při universitě v Miami ve státu Ohio a později lékárník, kteřížto oba mužové zachovali do smrti vřelou lásku k vlasti a rodné mluvě. Dále byli zde milionář Fr. V. Vlasák z Prahy, kožešník a společník proslulého boháče Astora, M. Mareček, rodák brněnský, kapelník a divadelní podnikatel, sbormistr Balatka v Chicagu, M. Janoušková z Prahy, po dlouhá léta na slovo vzatá tragédka americká, a j., kteřížto krajané se však, jako asi řada jiných, k původu českému dosti neradi znali a k národu vůbec se nehlásili a nehlásí. Také proslulý cestovatel po Aljašce, americký poručík Schwatka, byl českého rodu, řeč naši však již neznal, a podobných případů, ovšem u lidí méně již vynikajících, je dosti.

Rodáci ti přišli do Ameriky většinou ještě národně neuvědomělí, avšak hned v prvních létech padesátých nastalo značnější stěhování, celé hnutí v českých krajinách, do Nového světa, kteréžto hnutí trvá částečně až do našich dnů, a noví přistěhovalci, kteří zažili již pohnutý rok 1848, byli zcela jiného rázu. Také množství jejich dovolovalo více jim národní smýšlení i za mořem pěstovati, nežli možno bylo dříve sporým jednotlivcům. První a nejrázovitější byli ovšem přímí účastníci Svatodušních bouří v Praze, jako Vojta Náprstek, Frant. Korbel a j., mužové vzdělaní, kteří sloužili v Americe druhým krajanům, později teprve přibývajícím, za vůdce, právě jako to bylo u Němců, kteří hrnuli se do Spojených Států sice již houfně asi od roku 1830, ale teprve nyní se zorganisovali přispěním své z Evropy uprchlé intelligence.

První tito čeští, více méně nucení vystěhovalci přibyli do Ameriky opět přes New York, kde je nejstarší nyní česká osada; avšak hlavní proud Čechů ubíral se přes Galveston v Texasu. Zde vznikly brzo značné české osady kolem La Grange a Bryanu. Zvláště Moravané se zálibou usazovali se a dosud usazují v Texasu, kdež čítá se na 20 až 30.000 našinců. Postup přistěhovalců do státův severnějších i do samého Chicaga dál se v prvních létech po lodích • proti proudu Mississippi a značná osada česká v St. Louisů, ve státu Missouri, odhadovaná na 10.000 a snad i více krajanů, pochází hlavně z oné doby, kdy zde byla jedna z největších přistěhovaleckých stanic. Po vystavění drah z New Yorku do Chicaga se však přenesl onen proud tímto směrem a dosud na něm většinou setrvává. V posledních letech jistá část českých přistěhovalců, ubírající se jmenovitě do států severozápadních, přibyla i přes Kanadu, po řece sv. Vavřince a severně od velkých jezer do Minnesoty, cestou delší, ale vzhledem k výhodám, jež může poskytovati tato kanadskou vládou štědře podporovaná linie, značně levnější.

II. Dnešní české osady v Americe a jich poměry národní a společenské.

Podle nynějších osad možno rozděliti nyní krajany naše v Americe na čtyry hlavní skupiny: Ve státech východních, středních, v Texasu a v Tichomoří.

Ve východních státech osazeni jsou většinou ve velkých městech a sice v Novém Yorku a okolí počtem asi 20.000, v Baltimore (Maryland) nejvýše asi 8—10.000, ve Clevelandu (Ohio) snad až 20—30.000 v Detroitu (Michigan) 4—5000, v Alleghany City u Pittsburghu (Pennsylvania) asi 2—3000 duší. Osad venkovských je málo a celkem nepatrné. V Bostoně (Massachusetts), v Buffalu (New York) a ve Filadelfii (Pennsylvania) jsou menší »osady« Čechů, rovněž tak v Cincinnati (Ohio) a Louisville (Kentucky), všude jen několik desítek rodin. U New Yorku jsou před-

městské osady české v Morrisanii a v Bohemii na Long Islandu. Ve Východní Virginii počali se našinci osazovati poslední dobou jako farmáři, t. j. rolníci, v okolí Petersbourghu, v krajině ještě od občanské války, v prvních létech šedesátých zde nejvíce zuřící, značně zanedbané.

Ve středních státech, kolem řek Mississippi a Missouri, jsou největší městské osady české v Chicagu v IUinoisu, až na 70.000 obyvatelů páčená, největší v Americe, střed našeho živlu ve Spojených Státech, dále v Milwaukee ve Wisconsinu, asi 10—15.000 duší, v St. Paulu a Minneapolis v Minnesotě asi 2000—3000, zmíněná osada v St. Louisu v Missouri a konečně v Omaze v Nebrasce, rovněž asi 10—15.000 krajanů. Mnohem značnější ještě jsou osady venkovské, farmářské. Ve Wisconsinu táhnou se podél západního břehu jezera Michiganského až do státu Michiganu, v němž je také několik českých osad, zvláště v severovýchodní části. Hlavní osady ve Wisconsinu jsou Racine a blízký Tábor či Caledonie, pak Manitowoc, Kewaunee a Oconto, vesměs s okolím. V okresu Kewaunee je téměř většina obyvatelů českých. V Michiganu jsou větší osady kolem měst Traverze City, Grand Rapids a pak v Detroitu.

V Illinoisu jsou maličké osady nedaleko Chicaga a sice u Algonquinu a Carry na severozápad, a pak na jihovýchod na hranicích státu Indiana, částečně již v tomto. Při Mississippi nacházejí se ve Wisconsinu větší osady ve městech Prairie du Chien a La Crosse a okolí, v Minnesotě v městě Winona, v Iowě v Dubuque a okolí. Největší českou osadou v Minnesotě a jednou z největších vůbec v Americe je osada ve Scott a Le Sueur Counties, na jihozápad, asi 70—80 angl. mil od St. Paulu, kdež je nejčeštější městečko ve Spoje-

ných Státech, Nová Praha, čítající skoro 1200 obyvatelů, dále ryze české, ale menší Veselí, a polovičně české Montgomery. Počítá se, že osada tato má na 10.000 českých obyvatelů a souvislý český majetek dosahuje rozměru 1000 angl. čtver. mil! Vedle toho jsou v jižní Minnesotě větší osady české u Faribaultu, Owatonny, Waterville-u, v Mankato a v okolí; v severní části státu pak u Olivie, Sauk Centre, Little Falls a u Angusu. V Severní Dakotě jsou novější dosti značné osady v údolí Červené Řeky Sev. a sice kolem Wahpe-tonu a pak Graftonu. Osadníci čeští, vylákaní svého času, v létech sedmdesátých, agenty vlády anglické do sousední studené Manitoby, přestěhovali se skoro vesměs opět brzo zpátky do Spojených Států, hlavně do S. Dakoty.

Velice četné osady jsou ve státu Iowa, který čítá nejsilnější poměrně procento českého obyvatelstva ze všech států a kde Čechové, většinou starší osadníci, domohli se značnější namnoze zámožnosti. Těžko zde vytknouti jednotlivé okresy, neboť krajané naši sídlí zde téměř všude, ovšem že někde hustěji, někde řidčeji. Zvláště četná je však osada kolem města Cedar Rapids, které samo čítá asi 4—5 tisíc Čechů, tvořících zde skoro třetinu obyvatelstva. Celkem však možno říci, že právě severovýchodní část tohoto státu je jmenovitě plna českých osad. V Jižní Dakotě jsou větší osady v jihovýchodním cípu, při Missouri, kolem Yanktonu a Vermillionu, souvisíce s osadami českými za řekou v Nebrasce, kolem Niobrary. V Nebrasce táhnou se Čechové podél řeky Platte, hlavně okolo Schuyleru, a odtud směrem jižním na Lincoln, s většími osadami Wahoo a Praha, za Lincolnem pak jihozápadně Crete a Wilber. Také o východní Nebrasce možno říci, že není téměř okresu bez mnoha rodin českých osadníků. V posledních létech pak tito stěhovali se pilně i do sousedního státu Kansas, hlavně k řece Republican, kdež utvořili několik, méně však souvislých skupin v severovýchodní části státu. Vůbec ve středních státech, v hořejším poříčí Mississippi, nacházíme v každém téměř městečku aspoň několik českých rodin.

Ve státech jižních usazeni jsou Čechové, a sice, jak podotknuto, většinou moravští, pouze v Texasu, hlavně podél řek Brazos a Colorado, jakož i v okresu Lavaco kolem Halletsville. Teprve v novějším čase odebralo se mnoho rodin do otevřeného právě Indianského Území, do části, zvané Oklahoma. V Little Rock v Arkansasu je také hrstka krajanů.

Ve státech Tichomořských bydlí našinci u San Franciska v Kalifornii v počtu několika set duší, a pak v osadě North Fork či Korbel's, nazvané dle známého prvního dnes českého boháče v Americe, Frant. Korbela, který má zde rozsáhlé lesy. Roztroušeno žije mnoho českých rodin v Kalifornii severní i jižní. Maličkou skupinu tvoří i v Port-landu v Oregonu a pak rozstřiknuto žije více set rodin kolem zátoky Puget Soundu ve státu Washington, v městech Tacoma, Seattle a okolí. Osadníků českých zde přibývá krajany, přistěhovalými ze států středních a východních.

Hlavními středisky českého duševního života v Severoamerické Unii jsou ovšem velká města, na předním místě Chicago, kdež vycházely po více již let čtyry denní listy české (nyní tři: nejstarší všeobecný, protináboženský »Svornost«, katolický »Národ« a dělnický »Denní Hlasatel«), New York, kde jsou dva listy (dělnické, »New Yorské Listy« a anarchistický »Hlas Lidu«), a Cleveland (s denníkem »Volnost« a týdenníkem »Dennice Novověku«). V Racine, Wis., vychází nejstarší list českoamerický, založený již v létech šedesátých, týdenník »Slavie«, v St. Louisu, Mo., je katolický, velice rozšířený týdenník »Hlas«, v Cedar Rapids, Ia., vydáván je dvakráte týdně »Slovan Americký«, v Omaze, Neb., rovněž dvakráte týdně »Pokrok Západu« a »Hospodář českoamerický«, v Milwaukee belletristický list »Domácnost«. To jsou listy vesměs starší a objemné. Z menších a novějších dlužno ještě uvésti »Slovan« z Bryanu v Texasu, »Svit« ve Schuyler v Nebrasce a »Kewaunské Listy« z Wisconsinu, které také přestaly již býti efemerními zjevy anebo nešťastnými pokusy nepovolaných hlav, jakých se do roka v Americe vyskytuje tu a tam několik.

Veškeré denní listy vydávají z materiálu svého, po celý týden naschráněného, objemný týdenník, z nichž některé těší se značnému nákladu, hlavně »Amerikán« od »Svornosti« z Chicaga. Týž list vydává i belletristicko-humoristickou nedělní přílohu »Duch Času«, representující dosti slušný časopis, ovšem namnoze s obsahem patištěným, což činí skoro veškeré listy českoamerické, řídíce se v tom příkladem jiných národů. Značnému nákladu těší se i dva kalendáře »Amerikán« z Chicaga a »Nová Doba« z Milwaukee, v nichž hledí se dle možnosti k původnímu obsahu, ač jest to ovšem při skrovničkých tamních silách literárních velmi obtížným.

Na poli belletrie pracovali tam V. Šnajdr, Václav Jung, jenž však vytiskl málo v Americe, K. Ringsmuth, V. Čapek a J. Dinebier, kteří psali verše, B. Bittner, píšící verše i humoristickou prosu, a pisatel těchto řádků, ' jenž napsal a uveřejňuje za mořem několik větších povídek a cestopisů. Různé, hlavně ku praktické potřebě krajanů sloužící spisy vydali: přední publicista českoamerický Karel Jonáš, dlouholetý redaktor »Slavie«, sestavivší i objemnou učebnici českého jazyka pro Angličany, dále F. B. Zdrůbek, který napsal a přeložil množství článků protináboženských a historických a vydal celou řadu angl. učebnic a školních čítanek, Jos. Čermák, jenž zpracoval a vydal obsáhlé dějiny Ameriky a válek Unie, J. V. Čapek, vypisující život řady vynikajících Čechů v Americe, G. Reišl a J. Jičínský, překladatelé, Ant. Jurka, pisatel různých vzpomínek Jos. Buňata a j. v. Mnohé články, zvláště o ženské emancipaci, napsala Jos. Humpál-Zemanová, jež vydává českoamerický list ženský. O poměrech českých v Americe psali v Čechách následující spisovatelé, kteří tam ovšem různě pobyli: J. V. Sládek, jenž napsal zde za delšího pobytu více básní svých, a Jos. Štolba, který vydal spis »Za oceánem«, byli ve Spojených Státech v létech sedmdesátých. J. Wagner byl v Americe několik měsíců v létech osmdesátých. Pisatel tohoto článku setrval zde téměř úplná čtyry léta do r. 1893 a navštívil značnou většinu českých osad v celé skoro Unii, i v Tichomoří. V témže roce navštívili za příležitosti světové výstavy v Chicagu Ameriku a psali o ní: Jos. Kořenský, Fr. Herites, J. Šmaha a J. Guth.

Jedním ze spisovatelů českých, který měl na poměry českoamerické největší vliv, byl Matouš Ladimír Klácel, který odešed v létech šedesátých z brněnského kláštera Augustiniánů, kteréhož řádu byl členem, odplul do Ameriky, kdež stal se největším hlasatelem »osvojenosti«, jak nazýval dle své tvorby slov sebepoznání a zbavení se »nábožen-ského předsudku«. Brzo přešel na úplné bezbožství a bezobřadnost a slova jeho nacházela úrodnou půdu mezi přistěhovalci českými, k náboženskému hloubání známou povahou zajisté povždy nakloněnými a kněžími v době té zcela nedostatečně opatřenými, jakož i prvními vzdělanějšími krajany, zvláště Vojt. Náprstkem, v tom směru připravenými. Rychle vznikaly jednoty »nemýlenců«, jak stařičký Klácel »svobodomyslné« Čechoameričany nazýval. Členové jmenovali se »bratřími« a po příkladě jiných přistěhovalých národností v Americe utvořili spolky podpůrné, z nichž vznikla mohutná dnes organisace »Č. S. P. S.«, Česko-Slovanských Podporujících Spolků s téměř 200 »řádů«, t. j. jednot a asi 12.000—15.000 členy po všech českoamerických osadách. Pro ženské pohlaví utvořena později také již značná dnes »J. Č. D.«, Jednota Českých Dam.

Spolky tyto, či lépe snad řečeno bratrstva, jsou po americku »tajnými«, t. j. schůze jejich přístupny jsou pouze členům, kteří vázáni jsou slibem, nic z nich cizím neprozrazovati, ač jedná se skutečně jen o podpoře, ať hmotné, či jen mravní, jednotlivých členů, nebo podniků vlasteneckých a vůbec lidumilných a prospěšných. Stanovy jejich nazývají se v americké češtině »zákony« a »mimozákony«, t. j. předpisy o jistých obřadech, napodobených po jiných podobných společnostech jinonárodních, jichž pravzorem je vesměs svobodné zednářství, nejsilnější snad organisace v Americe, čítající přes 600.000 členů, mezi nimi i mnohé Čechy. Ku cti krajanův našich budiž řečeno, že obmezili obřady ony, jež mají býti symbolickými, na nejmenší míru, a co ponechali, vynasnažili se uvésti aspoň jakž takž v soulad s českým duchem.

Podobnými, rovněž »svobodomyslnými«, či snad správněji řečeno necírkevními organisacemi českými jsou »Č. S. B. P. J.«, t. j. Česko-Slovanská Bratrská Podporující Jednota, a dále »Č. S. D. P. J.«, což znamená opět »Česko-

Slovanskou Dělnickou Podporující Jednotu. Spolky ty mají svůj hlavní původ v nejistotě amerických ústavů peněžních, a hlavně ovšem pojišťoven na život, což vedlo ku svépomoci. Každý člen v případu nemoci obdrží stejný plat, po smrti vyplatí se pozůstalým jistá částka, mnohde i při úmrtí ženině obdrží se » náhrada« na penězích, a výlohy ty nesou všichni členové stejným dílem, dle počtu případů více či méně. Jest to tedy všechno bez spekulace a bez kupení kapitálu. Vzdor tomu mají však mnohé »řády«, často prapodivně nazvané, buď po česku nebo po anglicku, jako na př. »Probuzení skalního ducha« a j., slušné jmění z řádných příspěvků, namnoze i své budovy, některé i knihovny, a všecky ovšem své více méně pohodlně a podivně zařízené »síně«.

Živel katolický, skupený kolem chrámů, je přičiněním kněžstva, nyní dostatečně již četného, podobně zorganisován. Poněvadž se angloamerické tajemnůstkářské spolky, šířené hlavně Skoty, všeobecně prostému lidu zde líbí, utvořeny byly i »tajné« jednoty katolické, z nichž nejčetnějším sdružením je opět »Č. Ř. K. Ú. J.«, t. j. Česko-Římsko-Katolická Ústřední Jednota. Rovněž zde zařízeny spolky ženské, katolických mládenců a panen atd.

Pro parádu při církevních příležitostech zřídili si katolíci své »rytíře« sv. Václava, sv. Jana, sv. Jiřího a jiné v rozličných uniformách s přílbicemi, chocholy a se šavlemi. U svobodomyslných jsou to opět spolky »vojenské«, čeští střelci, myslivci, »Táborité«, čeští zuavové a pod. Zvláště četné je Sokolstvo, čítající asi 5000 členů a vydávající svůj časopis »Sokol Americký«. Věnuje se však po většině tělocviku spíše jako sportu, bez pochopení účelu zakladatelů Sokolstva českého a má také ženské sbory. V létech posledních vzmáhají se jednoty, užívající vůči modrému »policajt-skému« stejnokroji americkému český oděv sokolský a snažící se probouzeti lepší ponětí sokolské myšlénky. Sokolové američtí jsou velkou většinou svobodomyslnými.

Velice rozmohly se spolky ochotnické. V nejposlednější takřka osadě českoamerické hraje se divadlo, až jsou tím krajané naši mezi ostatními přistěhovalci pověstnými. Na výkony třeba ovšem bráti měřítko nejmírnější, přes všechnu vzdávanou jim v časopisech chválu, často téměř nadšenou, ale celkem více méně vždy vynucenou. Dlužno však uznati velmi dobré působení těchto her v ohledu vlasteneckém, neboť udržují namnoze mládež přece poněkud ve větším styku s lepší mateřštinou.

Spolky pěvecké, mužské i smíšené, svého času kvetoucí, i v Americe upadají. Besedy po českém evropském smyslu zde není ani jediné a »kluby« nejsou ani anglického, ani českého způsobu. Na první druh není peněz, na druhý porozumění.

To jsou spolky více méně »národní«, vedle nichž jsou ještě spolky čistě podpůrné, nebo s různými zvláštními účely, náboženské, sportovní, zábavní a j. Mezi všemi jsou nejdůležitějšími pro blahobyt krajanů spolky stavební, t. zv. výpomocné, zařízené na způsob malých stavebních bank za účelem poskytování levných půjček na reality. Jsou dále i spolky na zakládání českých osad, t. j. na zakupování pozemků, které však valný výsledek právě neměly. Že mnozí Čechové jsou i členy četných spolků jinonárodních, buď z potřeby, kde jsou roztroušeni, nebo z výhody, hlavně kvůli obchodu, netřeba snad ani připomínati.

Katolíci českoameričtí jsou rozhodně před svobodomyslnými v českém školství. Při každém chrámě je škola, často mnohotřídní. Chtějíce zachovati si mladé pokolení při víře i řeči, musily obce katolické a hlavně ovšem tvůrcové a duše jejich, správcové církevní, zakládati a vydržovati školy, neboť školství veřejné je v Americe bez vyznání a úplně anglické. Na školách dívčích učí namnoze jeptišky, na chlapeckých vedle kněží i placení učitelé, u nichž se ovšem na kvalifikaci nemůže klásti ta míra, jako v Evropě, neboť v tom směru, zvláště co se týče paedagogického vzdělání, jsou i učitelské síly na školách veřejných, hlavně ženské, značně pozadu. Úspěchy poloanglických těchto soukromých škol, pokud českého základu se týče, nejsou právě příliš potěšitelnými. Čechové svobodomyslní učinili v tom ohledu pak jen více rozběh a vydržují několik málo škol stálých, jakož i nedělních, s nepoměrně malým počtem žactva i celkovým výsledkem. A přece nutno vyslovit uznání, že krajané ti věnují v poměrech těchto ještě i tolik, a dlužno plně uznati snahu oněch nemnoha mužů, kteří se o české školství svobodomyslné zasazují.

Těmito odvětvími veřejného národního života českoamerického, tiskem, spolkářstvím a školstvím, byly by asi hlavní zjevy tohoto vyčerpány. Bylo zde ještě zařízení velmi mnohoslibné, které mělo obsáhnouti veškeré obory tyto a všecky strany, avšak náleží již minulosti. »Národní Výbor«, zřízený zatím ze strany svobodomyslné, která však byla ochotna spojiti se zde s katolíky, se Slováky i se židy českými, rozpadl se následkem netečnosti širších vrstev a s ním i zárodek »českého sněmu v Americe«, na němž mělo býti každoročně jednáno o všeobecných potřebách této haluze národa českého za Oceánem.

III. Zaměstnání a soukromější poměry Čechů amerických.

Zbývá promluviti o zaměstnání krajanů našich ve Spojených Státech. Obyvatelstvo osad venkovských jest ovšem značnou většinou »farmářské«, t. j. živící se zemědělstvím a chovem dobytka na dvorcích (angl. farm) různých velikostí, od 40 akrů (30 jiter) až do »sekce«, t. j. 640 akrů, či jedné anglické čtverečné míle, kterýžto pěkný majetek má řada českých »farmářů« a jednotlivci i nad to. Většinou jsou však české farmy od 80 do 320 akrů, půdy téměř vesměs úrodné, neboť naši vystěhovalci byli skoro šmahem dobrými znalci poloh a vybrali si pozemky velmi dobré, ať v lese, nebo na prérii. Vrhli se také v Americe na pěstování nejvýnosnějších tam plodin, v Iowě, Nebrasce a Kansasu totiž kukuřice, nazvané u nich všeobecně »kornou«, v Minnesotě a Dakotě pšenice, v Texasu bavlny, v Kalifornii vína, ovoce,

ba i pomorančů. Čeští rolníci ve Wisconsinu provozují hospodářství podobné více »evropskému«, t. j. v Čechách obvyklému, pěstujíce každé plodiny trochu. To ostatně činí více méně i ostatní čeští osadníci a farmy jejich liší se tím až i význačně od angloamerických, kde se vše obrací k jediné jen plodině a čeští hospodáři jsou v tom směru stavěni od mnohých amerických zemědělců ostatním za vzor. Český sedlák věnuje v Americe i značné peníze za hospodářské stroje, o nichž namnoze se mu doma ani nesnilo, ale jichž význam zde uznává. Zajímavo je však, že jedna z nynějších hlavních polních plodin českých, cukrovka, nenachází u českých farmářů valného pěstování, ač se cukrovarnictví tohoto druhu v posledních létech i v Americe vzmáhá, podporováno jsouc vládou velmi horlivě. Příčinou toho bude asi jednak přílišná práce s řepou cukrovou, na niž nečetné, obyčejně stálé síly menších farem nestačí a přijednaná práce je velice drahá, jednak i to, že přistěhovalci čeští, pocházející hlavní částí svou z chudších jižních a západních krajů vlasti naší, neseznali ani doma toto odvětví hospodářského průmyslu, rozšířeného skoro výhradně u nás tam, odkud se lidé posud pramálo stěhují do Ameriky.

Živnostníků českých jest po venkově velmi málo a sice jsou to téměř právě asi ti a v témže poměru jako v Čechách, t. j. kováři, hostinští a malí obchodníci zbožím smíšeným, které je v Americe ještě smíšenějším, nežli kde jinde; méně je krejčů, kolářů, truhlářů a j., neboť jak oděv, tak vozy i nábytek kupují se z továren a řemeslníku venkovskému zbývají jen správky. Většina živnostníků těchto obdělává i pozemky.

Ve městech jest největší procento Čechů dělníky v továrnách nejrůznějšího druhu, kdež pro svou zručnost a spolehlivost zaujímají celkem přednější místa. Malých našich dílen řemeslnických v Americe jest velmi málo a český řemeslník je nucen ucházeti se o práci ve velkém závodě. V Chicagu je mezi Čechy nejrozšířenější krejčovství a je zde několik českých velkodílen krejčovských, zařízených přímo po továrnicku na výrobu zboží pro sklady hotového oděvu. Méně je krejčí zakázkových, ač Čechové vedle Švédů mají v tomto oboru práce nejlepší tam jméno. Dále je v Chicagu více větších dílen stavebního truhlářství a zámečnictví. V New Yorku je opět hlavní českou živností doutníkářství, v němž však jsou našinci, pocházející jmenovitě od Kutné Hory, kdež se v tabákové továrně v Sedlci výrobě doutníků naučili, odkázáni na dílny skoro vesměs cizí. V Chicagu je více českých dílen doutníkářských, ale celkem jen menších a tak i po všech ostatních větších osadách českých.

Doutníkářství, krejčovství, truhlářství a vůbec veškerá skoro řemesla, provozovaná v Americe po továrnicku, verbují své síly velmi často z lidí, kteří o práci té ve staré vlasti neměli ani ponětí a zde vrhli se na ni z nutnosti.

Druhá skupina českých řemeslníků a živnostníků vyrábí a pracuje takřka jen výhradně opět pro české obecenstvo, hlavně personál tiskáren, pekaři, obchodníci potravinami a částečně i lékárníci a lékaři, »pohrobníci« t. j, obstaravatelé pohřbů, v Chicagu četní »právníci« či advokáti atd. Vůbec veškeří téměř obchodníci vším možným, od bankéře a pozemkového jednatele až do prodavačky ovoce a cukrovinek někde na rohu ulice, jsou odkázáni velice značnou většinou jen na české obecenstvo, v angličině se jen výjimkou lépe vyznajíce, až ovšem na mladší dorost, v Americe již vychovaný. To se týká také značného počtu českých hostinských ve všech osadách, věru až nad potřebu hojných, což národnosti naší v Angloamerice, více méně, aspoň na oko, střídmosti holdující, zvláštní čest právě nedělá, jmenovitě při celém rázu českoamerických hostinců, velikou převahou malých a méně úhledných. V samotném Chicagu je na 500 českých »saloonů«, z nichž větší počet dlužno nazvati spíše hospůdkami a krčmami, a podobně je i jinde. Ve mnohých místech venkovských, kde je pouze třeba polovice českého obyvatelstva, jsou hostince vesměs v českých jen rukou.

Značná část přistěhovalého lidu českého živí se ovšem také prací nádennickou, hlavně ve skladech dříví u přístavů, při stavbách, ovšem zase většinou u českých jen stavitelů, v jatkách, v různých skladištích a při obcích. Původně chápala se práce nádennické skutečně většina krajanů, přicházejících do Ameriky s holýma rukama, a teprve z výtěžku zdejšího pomohla si k farmám a k vlastním živnostem, či nalezla si později práci lepší. Poměry českých přistěhovalců se za posledních 20—30 let netušeným skutečně způsobem zlepšily.

Veřejnost americká, jež spíše než kterákoliv jiná uznává přičinlivost a svépomoc, zvláště když podobně doloženy jsou skutečným výsledkem v cenné hodnotě, dívá se dnes ovšem na krajany naše také jinak, než před léty, ale zakořeněný jednou předsudek, pojatý tehdáž proti ubohým, namnoze i otrhaným, žádného zaměstnání se neštítícím českým chuďasům, u nichž i ženy konaly těžkou práci, věc to Američanu se příčící, nedá se tak snadno vykořeniti. Američané, místo aby uznali námahu pracovitých českých žen, spíše jimi opovrhovali a mužům to vykládali ve zlé. Nyní však s radostí berou pilné a čisté české služky, zvláště je hledajíce. Také levnost české práce bouřila svého času jiné děl-nictvo proti našincům, kteří neznajíce poměry, spokojili se zprvu výdělkem, jenž se jim zdál skvělým proti platu v Evropě, kdežto zde byl pokládán za velmi nízký To se ovšem změnilo a Čechové jsou již zřídka kdy stavěni do řady nenáviděných z té příčiny v Americe národů, jako Číňané, Vlaši a — Slováci!

Tito nazýváni jsou angloamerickým lidem obyčejně »Huns«, zkrácenina to z »Hungarians«, Uhrů. Pracují hlavně v dolech, jmenovitě uhelných v Pennsylvanii, dopravováni jsouce agenty, většinou židovskými, do Ameriky k těžké a málo placené této práci na smlouvu, podloudně uzavřenou jak v Rakousko-Uhersku, tak ve Spojených Státech, kdež vůbec veškeré námezdné smlouvy, za hranicemi uzavřené, nic neplatí. Dobrý, poctivý lid podtatranský však svědomitě smlouvy ty dodržuje a pracuje vytrvale. Odbývá se psím způsobem života a za dvě, tři léta vrací se s několika sty zlatých domů, nezakládaje téměř stálých osad, a zřídka se vůbec v Americe trvale usazuje. Proti takovýmto pracovníkům obrací se ovšem nenávist amerického dělnictva, neboť kazí se tím nejen mzda a ubírá se slušná výživa, ale vyvážejí se ze země i peníze, ač věru tisíc ubohých Slovákův nevyveze jich z Ameriky tolik, co deset tamních boháčů při jednoduchém výletu do Evropy. Větší stálejší osady slovácké jsou v Clevelandu a v Chicagu, hlavním však městem jejich v Americe je Pittsburgh a sousední Alleghany City, kdež jich je vždy více tisíc. Jako Čechové rozpadají se na věřící a svobodomyslné, ale katolíků jest mezi nimi málo. V Chicagu, kdež jest jich nejvýše asi 3—4000 duší, hlásí se k Čechům, s nimiž jsou ve mnohýeh spolcích, ač mají i sami řadu jednot, a ve zmíněném již »Národním Výboru« byli zastoupeni více členy, mezi nimiž hlavně vynikal uznaný jich vůdce, svobodomyslný Pavel Rovnianek. Veřejnost americká nemá ovšem skoro ani pojmu o tom, že »Slavoniens«, jak Slováky též nazývají, jsou týž národ s Čechy, lišící se jen nářečími.

Čeští farmáři mají rozhodně lepší pověst, než lid český ve městech a snášejí se dobře se sousedy nejrůznějších národností, kteří jim však více méně podléhají. Angloamerický, švédský a irský farmář se mezi Čechy neudrží a vyprodává se, kdežto Čech na dvorci, kde jinonárodovec nemohl se uživiti, dobře ještě prospívá svou pilností, skromností v potřebách a svým střídavým hospodářstvím. Pouze pro svou »svobodomyslnost«, ne chození do kostela, nepři-náležení k žádné církvi, jakž to je i mezi farmáři českými ne-li právě většinou, tedy zajisté z polovice, jsou se strany angloamerických pastorů různých vyznání protestantských krajané naši více zajisté kaceřováni, v novinách i v soukromém životě, nežli se strany kněžstva katolického, jmenovitě českého, které namnoze snaží se o docílení jistého »modu vivendi«, zajisté jen na prospěch národnosti a klidnějšího spolužití krajanů, ve mnohých osadách úzce na sebe více méně odkázaných.

Češstvo ve městech musí ovšem snášeti z neznalosti poměrů od anglického novinářstva často i příkřejších útoků, ale brání se jim statně anglickými články v jiných listech i zakročením u vlivuplnějších osobností. Nájezdy ty samy v sobě by neměly velkého významu, kdyby neosvětlovaly jako šlehy blesků ono pravé mínění o krajanech našich u angloamerického obecenstva, jinak ve většině své velice, jak dlužno plně uznati, snášelivého a slušně vystupujícího, podobně asi jako zdvořilý domácí pán vůči nevítanému třeba a právě s radostí neviděnému hosti. To jest ovšem asi stanovisko Angloameričanů vůči téměř všem přistěhovalcům, mezi nimiž jedna strana »domorodců« uznává Čechy za přistěhovalce »dobré«, druhá však, dle všeho mnohem menší, za »špatné«, pro zem nevýhodné. Američtí »mukkerové«, pobožnůstkáři a pokrytci, horlitelé pro přepjatou »temperenci« v požívání lihových nápojů a zarytí »knownothingové«, zuřící proti všem mimoanglickým přistěhovalcům, k přátelům českým v Americe ovšem nepatří. Hlavně nemohou našim krajanům odpustiti hlučné svěcení neděle a pití piva, v čemž se američtí Čechové srovnávají však s velice četnou emigrací německou, v jejímž sousedství a namnoze s ní promícháni bydlí, jak ve městech, tak po venkově. Svým způsobem života, názory i postavením shodují se tito dva národové, ve staré vlasti rozvadění, v Americe velmi dobře a zvláště s rakouskými a jižními Němci snášejí se Čechové zcela po přátelsku, kdežto Němci z Čech považují se vzájemně skoro za krajany. Dělnictvu českému však uštědřili němečtí »bratři« částečně i svůj anarchismus, jehož hlavními sprostředkovateli jsou zde — židé!

Díky americkým poměrům politickým dovedli si zámořští Čechové zjednati téměř všude spravedlivé poměrné zastoupení ve sborech samosprávných a ve veřejných úřadech. Svého času, po velké válce s Jihem, šli s »republi-kánskou« většinou, t. j. s centralisty, k nimž se během času připojil i živel kapitalistický, většinou protestantsko-pokrytecký, přátelé ochranného cla, nepřátelé přistěhovalců a pod. Tu přešli krajané naši skoro šmahem do tábora »demokratického«, t. j. federalistického, jehož se přidržuje téměř vesměs mocná strana katolická, jmenovitě Irčané a velice značná část veškerých přistěhovalců. Při praporu tomto setrvávají Čechové již po léta a dosáhli se stranou demokratickou mnohde i značnějších výhod v zastoupení, ač na větší úřad, nežli na pražského konsula, posud na základě národnostní opory nikdo to nepřivedl. Ve více státních sněmech, »legislaturách«, zasedají však čeští »zákono-dárci« a v městech, Čechy více obsazených, jsou i čeští obecní starší, mnohde i okresní »komisaři«, členové to výborů okresů, mnohem větších a rozsáhlejší samosprávou nadaných, nežli v Čechách. Nejvyššími a prvními, kteří domohli se veřejných hodností, rozumí se volbou, jsou redaktor »Slavie« Karel Jonáš, který vrátiv se po pádu demokratické spolkové vlády z konsulátu v Praze, stal se ve státu svém Wisconsině náměstkem guvernéra, t. j. volené hlavy státu, a bankéř a obchodník dřívím Vojt. Mašek, rovněž z Wisconsinu, z Kewaunee, jenž byl prvním českým volitelem presidenta Unie. Při obcích a okresech, kde jsou větší české osady, jsou namnoze i čeští úředníci a ještě četnější ovšem čeští zřízenci, od »klerků« až po policejní strážníky a metaře ulic.

V obcování mezi sebou jsou krajané naši přívětiví, účinlivi a hlavně velice pohostinští. Kdežto Angloameričan je velmi opatrný v uvádění cizince do své domácnosti, zve americký Čech horlivě k sobě, ku své rodině každého, kdo naň činí jen trochu dobrý dojem a jmenovitě krajana a známějšího, jehož dovede hostiti třeba delší dobu. V obchodu je poctivý a snaží se dodržeti každý slib. Řeč bývá přímá až do té míry, že člověku evropskému, zvyklému na zdvořilé ohledy, připadá velmi drsnou, ne-li docela hrubou a o spory ovšem také nebývá nouze, zvláště o »poli-tické«, v nichž je živel »svobodomyslný« roztříštěn na demokraty a republikány. Celkem však hádky tyto, většinou hospodské, rychleji se zapomínají a vyrovnávají, nežli v Čechách a poměrně málokdy mají ukončení své před soudem, ač v posledních létech vzmohla se i známá česká svárlivost do té míry, že dobře zaměstnává řadu českých advokátů, hlavně v Chicagu.

Velice příznivými procenty vyznamenává se lid český v Americe v ohledu chorob a zločinů, jak zřetelně dokazovaly tabulky a diagramy v ethnografickém a anthropologickém oddělení světové výstavy v Chicagu r. 1893, a to jak vůči obyvatelstvu »domorodému«, tak vůči ostatním přistěhovalým národnostem, nacházeje se v obojím tom směru mezi nejlepšími. Čechové američtí rádi se veselí, tančí a popíjejí, ale skoro povždy s mírou, bez ublížení zdraví a rozumu. Nedá se pak snad ani popírati, že se změnou podnebí mění se namnoze částečně i povaha, neboť zámořští krajané, pocházející přece značnou většinou z nejširších vrstev našeho lidu venkovského, jsou v celku svém ve mnohém ohledu mnohem mírnější a rozvážnější, na druhé pak straně opět značně čilejší, než kruhy ony v Čechách. Čilejší v práci, ve výdělku, mírnější v požitcích, ve zvycích a vášních. Mnoho ovšem působí na ně také celý ráz amerického života, neznající po celý téměř týden oddechu od práce a věnující nutně prázdný čas klidnému odpočinku a snaze po vzdělání. Každý téměř z našinců naučí se v Americe čísti noviny a přese všecky jich stinné stránky přece jen se jimi vzdělává a zušlechťuje.

Jednou však z nejcharakterističtějších známek české povahy, jež v Americe přichází k plné platnosti, je veliká tuhost národnostní. Kdežto Švédové, Norové a Dánové, kterých jest v Americe skoro tolik, ne-li více než Čechů, odnárodňují se již často po několika létech a Němci, tak hojní, skoro šmahem ve druhém již pokolení, takže děti německých rodičů mnohdy již ani řeč tu neumějí, zůstává druhé pokolení české ve větších osadách skoro vesměs ještě smýšlení otců a většinou i řeč mateřskou ještě plynně ovládá; ba i samo pokolení třetí namnoze dosud česky mluví a k Čechům se hlásí, ve velkých městech i na farmách. Jsou zde též české děti, které nejen samy, ale již i rodičové jejich v Americe jsou zrozeni, avšak angličinu neovládají přece jen tak zběžně jako češtinu, ač ovšem jsou také případy, že již ani česky neumějí, což však jest již mnohem řídčím úkazem. Při nedostatečném celkem školství českoamerickém jest to úkaz zajisté podivuhodný, zvláště při tolika okolnostech, odnárodnění podporujících a přímo k němu směřujících.

Arci ani tato houževnatost nemůže emigraci českou v Americe uchrániti před osudem, jenž ji svého času nutně za stávajících poměrů stihnouti musí. Intelligentnější Čechové tamější jsou také o tom přesvědčeni, ale právem míní, že není proto třeba páchati samovraždu, nýbrž právě naopak že dlužno udržovati národní ten život větve třeba odervané, ale dosud zelené, co nejdéle, v zájmu vlastním i staré vlasti. Jinak by ovšem bylo, kdyby osady české byly skupeny v jediném státu, jak nikdy nescházelo zbožných přání. Ale praktický život velel hledati výživu, kde se dala nalézti, a ostrůvky ty, prostoupené často i značně cizím živlem, nedají se na žádná staletí udržeti. Dokud s vystěhovalectvím, třeba v poslední době menším, ale za to zdatnějším, s lidmi národně uvědomělejšími, přichází čerstvá míza, potud to ještě jde a haluz ta i kvete, avšak na nějaké ovoce nelze nám čekati! To připadne ve prospěch národa jiného, nového, který se v Americe tvoří, na nějž vše tam kvasí! . . .

IV. Českoamerická »osada« na Národopisné výstavě českoslovanské.

Po tomto sice obšírném, ale velmi nutném úvodu možno teprve přistoupiti s lepším porozuměním ku prohlídce českoamerického oddělení na Národopisné výstavě českoslovanské.

Úpravou vábila obecenstvo nejvíce ovšem »residence«, budova nejvýstavnější a tvarem svým nejnápadnější. »Residence« takové se v Americe skutečně také nacházejí, ale útvar onen právě typickým není, neboť vládne v těchto obytných budovách nesmírná rozmanitost a hlavních typů jejich je celá řada. Spíše americky typickým bylo zpracování dřevěného materiálu zevně i uvnitř, způsob stavby z lehkých poměrně trámců a kladení jednotné podlahy hned před vztyčením příček. Trámce — tlustších trámů je velmi málo, ne-li žádné — se málo vážou, nýbrž raději hojně sbíjejí hřeby různých praktických druhů. Stěny jsou dvojité a prostora uvnitř bývá zasypána, ne-li docela upěchována. Zevně obije se stěna tenčími, úzkými prkénky, přes sebe překládanými, uvnitř polepí se buď dobrými čalouny, nebo potírá se kamenitou hladkou hmotou, jež se barví pak olejovými barvami. Často se budova nebo jednotlivé její části i zvenčí pokrývají tímto nátěrem za příčinou ozdoby. Střecha kryta je čtverhrannými, tenkými prkénky, zastupujícími náš šindel, mnohem však nad něj lehčími. Celá budova, i se střechou, se pak natírá občas lakovými barvami, často velmi křiklavě, a patří to nutně k dobrému tonu, aby zámožnější obyvatel měl domek stále jako klícku, čistě olakovaný, »jako nový«.

Dřevěné tyto domy ve městech rychle ustupují zděným a kamenným, v nichž je rozmanitost ve formě i ve výzdobě ještě větší. Jsou zde zastoupeny všecky snad slohy, od vážného gotického se špičatými okny a kamennými fialami až po okrouhlý románský, až po lehký »švýcarský« domek a velmi těžké massivní stavení, na způsob skotského hradu. Francouzské roztomilé renaissanční zámečky s četnými vysokými komíny jako vížkami, německé letohrádky s cimbuřími, italské ploché stavby, domy rokokové ba i domy s věžemi na způsob bání ruských »církví« střídají se v residencích amerických boháčů neustále a často jest i více podobných motivů, hodících se k sobě jako pěst na oko, použito na jediném obydlí. Průčelí je ve slohu jednom v přízemí, v jiném v patře, a portál je opět v jiném. A tato strašná pletenice panuje namnoze i u budov dřevěných, jichž materiál však přece nedovolí takovouto směs forem. Tu však se dřevěný ráz stavby dle možnosti zakrývá a všelijak líčí.

Předvésti skutečně charakteristickou residenci americkou nebylo tedy dobře možno, nýbrž podán byl jednoduchý celkem typ, poměrně dosti střízlivý, ale zde přece vždy ještě značně nápadný. Nesmí pak nikdo si však představovati, že takovýchto residencí je snad v Americe většina, nebo že jsou asi v této podobě od zámožnějších Čecho-američanů zvláště oblíbeny, takže si podobné dávají stavěti. Právě skoro naopak: typ tento ve městech mizí, a krajané naši dávají přednost obytným domům zděným, přizpůsobeným městským poměrům, s úzkými do ulice průčelími a protahujícími se do délky. Mnohem častěji u Čechů používaný typ je dům cihelný, jednopatrový, s věžovitým širokým výstupkem, zaujímajícím skoro celou jednu polovici průčelí. Půdorys výstupku toho bývá uříznutý kus osmihranu nebo šestihranu. Na druhé polovici průčelí umístěny jsou dřevěné široké schody ke značně zvýšenému přízemku, jenž vypadá jako první poschodí, kdežto vlastní přízemí je opět utopeno skoro na suterén. V tomto nachází se kuchyně,

prádelna, koupelna, místnosti pro služebnictvo a pod., ve zvýšeném přízemku vlastní obydlí, velký »parlor«, t. j. salon, jídelna a pokoje pro hosty, v patře pak ložnice a zvláštní pokoje jednotlivých členů rodiny. Schody zevnější, nekryté, jsou jen pro cizí, domácí lidé vcházejí dveřmi pod nimi po dvou, třech schodech do suterénu a vnitřními schody, po vytápěných vesměs chodbách, pokrytých koberci, do vyšších místností. V zadu nachází se dvorek. To jest asi typ většiny čistě obydelních domů zámožnějších Čechů v amerických městech.

Residence na Výstavě národopisné řešena byla ovšem více výstavně, slučujíc hned dva »parlory«, kuchyň i jídelnu a koupelnu na jednom »flooru«. Jinak byla úprava místností zcela případná a názorná. Hned hlavní vchod, jakýsi portál se dřevěnými válcovitými sloupy, na nichž spočívá malá stříška, odpovídal dobře pravdě, neboť podobné často se vyskytují na amerických dřevěných budovách, jež mají býti trochu parádněji provedeny. Podlaha z úzkých prkének, přiléhajících rýhami k sobě na způsob našeho šindele, ale mnohem přesněji, nebo ze silných »bolců«, na způsob podlah na lodi, velmi pevných, má kolem stěn asi na stopu vysokou dřevěnou obrubu. Tato v kuchyni a v koupelně, mnohde i v jídelně a v jiných pokojích, je i 3—4 stopy vysoká a pěkně vyložena z prkének často různého tonu barvy a vroubených pěkně řezanými římsami. Kolem stropu, asi na stopu pod ním, podél všech stěn táhne se širší dřevěný rám, obyčejně pěkně upravený (moulding), na nějž zavěšují se obrazy, zrcadla a jiné ozdoby, visící na drátěných provazcích, často ozdobných, na způsob řetízků a pod., zavěšených v rámu onom pomocí plechového závěsu v podobě »S«, ovšem širokého a ozdobného. Ač dle obvyklého rčení »Amerika spočívá na hřebíkách«, kterých užívá se zde všeobecně místo obtížného »falcování«, klížení a pod., v pokoji do stěny se hřebíky netlukou, vše visí jen na onom rámu.

Dva »parlory«, jak je vykazovala výstavní residence, jsou ovšem přepychem, jaký v Americe zvláště Češi nemívají aspoň ne v tomto způsobu, přes chodbu. Spíše je část »parloru«, v níž schází se rodina, opatřena méně nákladným a choulostivým nábytkem, jako byl asi onen na levo od vchodu, oddělena od »slavnostní části«, s okny do průčelí, do ulice, posunovacími širokými dveřmi, pravou to celou pohyblivou stěnou, jak to je v Americe zvykem. Ve výstavní residenci byly též na ten způsob upraveny dvéře, ale nikde ne v tom rozsahu celé příčky ve dlouhé místnosti, rozdělené jí takto na dva »parlory«, z nichž druhý, obyčejný, má světlo jen z postranní uličky nebo ze zahrady.

Nerozlučnou součástí obou »parlorů« byly ovšem, po českoamericku řečeno, »houpáky« či »rakače« (rocking-chair), houpací lenošky, na levo prostší dřevěné a rákosové, v onom na pravo vycpané a plyšem potažené. Tlusté koberce, »karpety« (carpets) kryjí úplně zem, a sice jsou květované a hodně živých barev, právě jako těžké vesměs látky, jimiž je potažen nábytek, a čalouny. Americký obecný vkus snese v tom směru důkladnou dávku! I okna bývají opatřena pestrými skly, zvláště ono veliké v obloukovitém výklenku, vypouklé a různobarvé, mnohdy i vykládané, či se vpalovanými ozdobami na způsob oken chrámových. Také hojné květiny, zvláště tropické, listnaté a pak kaktusy skvělých barev květu, v Americe velmi hojné, zdobí »parlory«. Obrazy, dle vkusu a vzdělání obyvatele ovšem velmi rozličné, nejčastěji však barvotiskové nebo laciné, po továrnicku malované, a více méně skreslené podobizny visí v »parlorech« ve zlacených a stříbřených těžkých rámech. Těžké záclony na oknech a portiery na dveřích, barevná lampa visací nebo vysoká stojací s pestrým stínítkem, nějaký etažér, často také bohatě zlacený se skleněnými a porcelánovými vázami, rovněž s květy, a konečně na stole, snad tu a tam rozumí se, že pokrytém pestře květovanou těžkou přikrývkou, také nějaká kniha v barevné anglické, zlacené vazbě. Nikde však nescházejí hojná plivátka, plechová nebo porcelánová, v podobě nízkých, velmi baňatých láhví se širokým hrdlem a okolkem, naplněných do polovice vodou. Někdy, jako jsme viděli i v »parloru« ve výstavní residenci jsou plivátka ukryta v podobě želvy nebo obrovského brouka, žáby a pod. Američané jsou zvláštními přátely podobných hraček a »překvapení«, jevíce ve mnohém směru vkus »velkých dětí«. V parlorech residencí, jež mají býti elegantními a nádhernými, nescházívá ovšem také krb, hodně parádní, namnoze mramorový aneb aspoň napodobený, jak bylo tomu i v residenci výstavní, avšak krajané naši dávají rozumně přednost pěkným železným, obyčejně ozdobným kamnům, jež se postaví uprostřed pokoje a na léto se odstraní. Ve mnohých větších residencích a v hotelích a závodech průmyslových šmahem je zavedeno topení vzduchem, nebo parou či vodou, načež pobronzovaný stojan »s hady«, t. j. rourami, nahrazuje kamna.

Slohově zařízených pokojů, tím méně pak celých domů a domácností, nalézáme jen u nejbohatších, přímo mi-lionářských rodin, které to odkoukaly v Evropě a po případě koupily si za mořem i celé zařízení a francouzskými či německými dekoratéry daly si byt upraviti. Jakmile však do toho chtějí podobní lidé sami mluviti, je hned po souladu, pro nějž má průměrný Američan velmi málo smyslu. Ve většině i bohatých amerických domácností bývá každý pokoj, ba i každý kus nábytku jakoby z jiného světa, často i jiné barvy, a tak působí americké byty spíše okázalou křiklavou nádherou, nežli ladným uspořádáním.

Při zařízení amerického pokoje zasluhují zajisté ještě zmínku okna, která nejsou otvírací, nýbrž šoupací, nahoru a dolů v rýze pažení. Bývají pouze jednoduchá, což při tuhých zimách, panujících ve většině států Čechy osedlých, není právě ani příjemno, ani zdrávo. »Rolety« jsou pak z papíru nebo tuhé látky, která se rovněž pošinuje zdola nahoru pomocí péra, jak je tomu u mnohých našich železničních vozů. Konečně důležitou součástkou bytů jsou i almary ve zdi, malé příhrady na způsob tmavých pokojíčků, nazvané »klosety«. Naše dřevěné almary stávají se tím zbytečnými.

Vedle obou »parlorů« výstavní residence, o nichž nedá se kromě těchto všeobecných poznámek nic zvláštního říci, nežli že byly uspořádány celkem přece ještě mnohem vkusněji, než bývají ve skutečnosti, nacházely se na téže chodbě ložnice, jídelna, kuchyně a koupelna, všecko se zvláštními vchody z chodby, což bývá zřídka. Jídelna se všeobecným rázem místností v americké residenci nečinila nábytkem ani náčiním svým, z Prahy pocházejícím, pravý americký dojem, i vzdor té kredenci, nacházející se opět ve zdi. Rozdíly mohl nalézti ovšem jen pozorovatel v Ame-rice dobře obeznámený. Ložnice byla mnohem typičtější, právě pro těch několik jen málo kusů nábytku, které však byly pravé.

Na předním místě budila pozornost skládací postel, v Americe značně rozšířená, pocházející právě i z česko-americké továrny. Ač se mluví proti ní z ohledů zdravotních, že nepřipouští řádné provětrání a pod., nelze jí upříti velikou praktičnost, zvláště pro menší byty a malé většinou pokojíky v amerických nájemných domech. Rovněž spojení prádelníku s toaletním velkým zrcadlem a zároveň s kredencí, jaké bylo v ložnici vystaveno, je důmyslné. Naproti tomu bývá mycí stolek jednoduchý, neboť domácí lidé jdou se raději umýt do koupelny, kdež jsou k tomu zařízeny lavoáry.

Dřevěný tento nábytek je většinou tvrdý, světležlutě, leskle nalakovaný a ozdobený jednoduchými, strojovými výřezy. Vyrábí se vesměs po továrnicku. Zvláštní jeho vlastností je, že je každý kus na kolečkách, i stoly, a rovněž při zásuvkách jsou kolečka a válečky, aby lehce se otvíraly, neboť Američan nesnese těžce ovládaný nábytek. Postel možno stláti po americkém způsobu, jen s přikrývkami, pouze odtaženou ode zdi; při každém meteni koberce, pokrývajícího všude celou podlahu v jediném kuse, jezdí se s nábytkem po celém pokoji.

Kuchyně nebyla bohužel řádně zařízena, vykazujíc z bohatého obyčejně arsenálu přístrojů a nádob všeho druhu pouze praktická, velká železná kamna, která patří v Americe k nábytku, jejž si musí nájemník přinésti. Americká kamna svou výhodností i úhledností a pohodlím dobyla si zde již dávno uznání. Velmi zajímavou bývala by ovšem výstava strojků, užívaných v Americe v každé téměř trochu jen slušnější domácnosti, hlavně stroje pracího, nehledě ani k celé řadě menších, sloužících ke drobnějším pracím kuchyňským, konaným u nás i ve větších hostinských závodech posud ručně, se značnou ztrátou času. V tom směru mohou býti nám skutečně Američané vzorem. Také přenosná malá lednice v podobě skříně, v Americe nutná součástka každé trochu jen slušnější domácnosti, scházela.

Koupelna spojena byla se záchodem, jak tomu často bývá. Roura od kuchyňských kamen dodává sem z těchto dle potřeby i teplou vodu.

Zadní východ, často se stříškou, vede na dvorek, úzké pak dřevěné schody, obyčejně hezky příkré, jdou do hořejšího patra. Američan, i Čech, nazývá přízemí »první floor« (doslovně chodba, ale takto patro) a má-li dům suterén, je tento »prvním floorem«, zvýšený přízemek »druhým« a první poschodí »třetím, nejvyšším« (top floor). Podle toho připadají domy americké, mluví-li se o nich před Evropanem, tomuto značně vyššími, nežli ve skutečnosti jsou, a u »mammutích staveb«, vypočítaných na dvanáct až osmnáct pater, dlužno vždy dle našeho pojmu aspoň dvě počítati na suterén a přízemek, po případě i třetí na mezanin a čtvrté snad na mansardní okna ve střeše nebo ve věži.

Bylo-li již přízemí výstavní residence řešeno více méně výstavně, platí to o prvním poschodí — poschodí dle našich pojmů — úplně! Celá hořejší prostora rozdělena byla na tři místnosti, onu nad schodištěm, a pak na levo a na pravo od něho. Rozdělení materiálu, velmi ovšem obtížné, nebylo provedeno přesně dle místností.

V prostřední místnosti u schodů poutala zvláštní pozornost každého, kdo se o americké Čechy zajímá, veliká mapa Spojených Států, na níž byla červeně označena místa, kdež se nacházejí větší české osady, jichž místopis byl již krátce podán. Dále vystaveny byly pohledy na některá města americká, hojněji Čechy osazená, a plány mnohých, podrobnější mapy států »českých«, fotografie jednotlivých českých osad a majetků českoamerických, zvláště z Chicaga, pohledy z tohoto města a jeho poslední světové výstavy. Byl to, abychom tak řekli, přehled a názor českých sídel v Americe. K tomu pojila se veliká světová mapa pravidelného námořního spojení, vystavená zde paroplavební společností »Severoněmeckého Lloydu« v Brémách, na níž pohyb vlastních parníků byl skoro každodenně přibližně označován. Táž společnost zapůjčila i dva pěkné, poučné modely lodní, znázorňující přeplav do Ameriky jindy a nyní, a sice starého plachetníku »Friedrich« a novějšího, většího parníku »Ems«, jako typu nynějších lodí přeplavních. Ale i »Ems« je ovšem dávno již překonána jinými, daleko pohodlnějšími a rychlejšími i většími parníky. Čistě do podrobností provedený model onen má cenu 6000 zl. r. m.

Oba modely nacházely se již v síni vedlejší, kdež zároveň umístěna byla výstava českého svobodomyslného školství v Americe, kteráž representovala sbírku českých učebnic a čítanek, zajímavých písanek školních dle anglických soustav krasopisných, jež budily pozornost četného učitelstva, dále praktických sešitů ku kreslení, ovšem rovněž anglických, jakož i ukázek ručních prací z dívčích škol. Vedle výstavy školství nacházely se publikace česko-americké literatury a novinářství, avšak velmi neúplné, sotva pouhé ukázky a to ještě ne vybrané. Výstavě oddělení tohoto vadila ovšem značně okolnost, že většina tiskopisů českoamerických je v Rakousku policejně zakázána a zabavována.

Po všech třech místnostech zaujímaly největší prostoru exposice spolkové ve skupinách asi následujících: Spolky podpůrné, hlavně Č. S. P. S. a J. Č. D., spolky sokolské, jednoty pěvecké a konečně různé, jako zábavní, vojenské, vzdělávací, hudební a pod. Veškeré spolky tyto vystavily mimo četné fotografické skupiny členů svých namnoze i pamětní své knihy se zapsanou historií a výkazy činnosti v diagramech, dále své stanovy, pak nové pro obecenstvo naše různé odznaky své (badges), stužky, pamětní mince atd. bez nichž se žádný snad spolek v Americe neobejde, a spolky uniformované docela i vzory svých stejnokrojů. Nejvíce ovšem bavily české návštěvníky tohoto oddělení některé ty výstřelky spolkového života v Americe, jako odznaky českých »loží« některých »tajných« sdružení jinonárodních, podobné chomoutkům nebo opět štolám, plechové meče a helmy různých »rytířů«, pohledy na podivně často stavěné »řádové síně« a konečně i některá skupení fotografická, jako na př. »První českoamerický bando-concertina klub« z Chicaga, pod, kterýmžto jménem ustavila se kapela ze samých — tahacích harmonik, nástroje to

mezi českoamerickou mládeží zvláště oblíbeného! Konečně byly zde i fotografie různých »úředníků« českých z mnohých měst a okresů amerických, mezi něž počítají se tam i listonoši a policajti.

Výstavu tuto doplňovaly ukázky prací českých živnostníků amerických, hlavně z oboru stavebního truhlářství, klempířství a zámečnictví, zajímavé i pro laika, zvláště modely posunovacích dveří bez klik, vzory oken, plechových ozdob (cornice) na domy a pod. Nescházely ani zajímavé ukázky reklamních prostředků tiskových, zvláště publikací drah atd.

Celkem nutno však vyznati, že nevypadalo vše tak, jak vypadati mělo a mohlo. Ve mnohých oborech, zvláště ve směru znázornění českých osad, zobrazení jich partií, diagramů, týkajících se jich poměrů atd. mohlo býti při trošce jen píle se strany jednotlivců i spolků v různých místech a s neznačným nákladem vykonáno daleko více a sebráno mnohem cennějšího materiálu. Ale i to, co bylo vykonáno, zasluhuje uznání v těžkých poměrech tamějších, provedeno jsouc vlastně jen několika jednotlivci s obětmi i námahou, která dvojnásob padá na váhu v zemi, kde vládne železné přímo pravidlo, že čas jsou peníze, a dle toho každý jedná!

K residenci jakožto doplněk náležela »farma«, či vlastně jen obytné stavení venkovského dvorce amerického, s výstavou jaksi odborněji hospodářskou, ač také kusou a na poměry českoamerických farmářů skoro chudou. Farma, stavěná v lehkém slohu, ovšem opět úplně ze dřeva, či lépe snad řečeno z prken, jako téměř všecky farmy americké, provedené na způsob »cottages«, menších a jednodušších to obytných domků, nežli je residence, stavby jaksi více letní, řešena byla, co se vnitřní úpravy týče, opět spíše vzhledem k výstavním účelům, nežli dle skutečných potřeb na farmách. Byla také trochu menší, nežli bývají poněkud jen slušnější obydlí zámožnějšího, déle usazeného již farmáře, jaké měla vlastně představovati, neboť budova farmy primitivní byla by musila vypadati zajisté zcela jinak. Podstřeší, kdež bývají malé ložnice, nebylo vůbec zařízeno.

Jinak způsob stavby a vnitřní úpravy obydlí na farmě neliší se mnoho od residencí. V městech nalézáme mnoho residencí, jež by zcela dobře mohly býti obytnými budovami farmy, a naopak venku mnoho farem, jež činí dojem menších residencí. Rovněž rozdělení místností a jejich zařízení nábytkového nejeví nijak ony typické rozdíly mezi obydlím městským a venkovským, jaké jsou u nás ještě namnoze hojny. Zámožnější farmář, který si již pořídil takové obydlí, jaké bylo na výstavě, má zajisté také již i tovární onen nábytek, jako ve městě, neboť jiný nevidíme po celé Americe, až ovšem snad na hrubé výrobky »domácího« průmyslu tu a tam v odlehlejších krajinách. Tam pak ale vypadají také opět jinak farmy! Zvláštního nějakého nábytku a zařízení pokojového není, a veliká většina obydlí českých farmářů podobá se oněm »měšťákům«, kteří ovšem pocházejí velice značným procentem rovněž z vesnic a mnozí se vůbec do městských poměrů velmi špatně a neradi vpravují. Nanejvýš, že snad je zařízení kusejší, nábytek levnější a sešlejší, koberce scházejí a vše jest jaksi »přizpůsobeno« venkovu, který nedovoluje obyvatelům vésti takovou péči a náklad na domácnost, čehož jim také věru není zapotřebí, neboť zdrží se ve dne málo doma. Ostatně vše to řídí se zálibou a poměry majetníka farmy, z nichž jeden má obydlí své upraveno vskutku bohatě a pohodlně, druhý chudě a méně dbale. Dlužno však přiznati, že trochu jen lépe situovaní farmáři českoameričtí mají domácnosti své skoro vesměs mnohem pohodlněji zařízeny, nežli v Čechách hezky již zámožný rolník.

V těchto okolnostech nedoporoučelo se upravovati farmu tím způsobem, jako bylo přízemí residence, a veškeré její místnosti, celkem tři malé pokojíčky, obsahovaly výstavu více méně zemědělskou. V místnosti první, na levo od hlavního vchodu, opatřeného schůdky, pavláčkou a stříškou, a druhé, vedle ní, nacházela se sbírka fotografií českých farem a farmářů z různých států, zvláště ze západu, z Nebrasky, dále fotografie známých obrovských stromů z kalifornských lesů a partie z lesů a vinic bratří Korbelů v okresích Sonoma a Humboidt v Severní Kalifornii, ukázky cenných dřev z lesů oněch, jmenovitě cedru (redwood), kůry stromu sequoia a pak českoamerické spisy hospodářské, rukopisné autobiografie starších českých farmářů, papíry a výkazy českých farmářských pojišťoven, popisné archy, rozesílané farmářům českým za účelem sebrání statistických dat výstavním výborem americkým a pod. Konečně zde byla pěkná kollekce obilí a semen amerických plodin, zvláště kukuřice, vypěstovaných českými hospodáři, a více anglických knih zemědělských, s přehledy a výkazy polního hospodářství Unie. Na třetí místnost nestačily již sbírky tyto, uspořádané hlavně přičiněním časopisu »Českoamerický Hospodář« v Omaze, a byly zde umístěny tři zajímavé modely: srub, jedno z nejdříve zřízených českých obydlí v Nové Praze v Minnesotě, dále model cihlového domu, vyzdviženého na šroubech za účelem podezdívky, a pak model podobného domu, položeného na válce ku přestěhování, manipulace to v městech amerických zcela všední a častá, aniž by se tak snadno něco povážlivějšího přihodilo. Zároveň byly v domcích těchto ukázky amerických staveb vůbec a krytu nepromokavého a ohnivzdorného zvláště.

Vzadu farmy nacházela se zajímavá ukázka praktické a poměrně velmi levné americké kolny či stodoly, nebo i stáje, zhotovené z plechu a vystavené českými průmyslníky. Kolna podobná kupuje se ovšem hotová, na objednávku dle velikosti, nebo dle výběru ve »skladě«. Také obytná stavení farem a malé residence vyrábějí se namnoze ve velkém dle jednoho vzoru, a rozesílají se rozložené po dráze na sta mil daleko. Farmář, třeba v Dakotě, který si objednal takto »dům« až v Chicagu, odveze si jej ze stanice na svůj pozemek, nebo po případě, může-li stavěti při samé trati, dá jej sházeti jen s vagonu, a pak pozve několik sousedů, kteří za dobré slovo a pohoštění pomohou mu dle zaslaného od firmy návodu a obrázku, dle něhož se také výběr často jen děje, obydlí postaviti. Za několik hodin jsou hotovi, a farmář je ve svém, suchém, pohodlném domku, k němuž zaslána mu byla i okna, okované již dvéře atd., vše do nejmenších podrobností.

Sousední srub (loghouse, dům z klad) neodpovídal však ani v zevnější podobě, ani ve vnitřním zařízení první té »stavbě« osadníka v krajích, kde je dosti dříví. »Klády« zmenšeny na pouhé oloupané »krajiny«, jimiž byla prkenná bouda jakž takž sbita, vypadajíc příliš uhlazeně a řemeslně, což při srubu, zrobeném na rychlo z kmenů stromových, namnoze ještě i s kůrou, tu a tam jen trochu přisekaných, nemá býti. Srub hotoví prostí drvoštěpové, začasté i lidé, neumělí vládnouti řádně sekerou a pilou. Okno ani žádné nebývá, světlo padá jen otevřenými dveřmi, a z hlíny pracně zrobený komín jest již jen zimním luxusem, právě jako »kamna« z několika větších kamenů; neboť v létě vaří se venku. Mezery mezi trámy ucpány jsou mechem nebo zamazány hlínou a často obojím. Několik těch s těží sehnaných prken ve střeše není ani seříznuto do rovnosti, neboť bylo by k vůli pouhé té parádě škoda prken i času. Po případě jest na nich i drn nebo roští, přidržené za příčinou obrany před vichrem většími oklestky, spjatými houžvemi. Někde jsou na střeše i kameny po způsobu alpském, aby ji vítr neroznesl. Tak vypadá pravý srub, jejž dobře znázorňoval onen model z Minnesoty ve farmě. Na výstavě byl jen prkenný obdélníkový barák s pečlivě sbitou, až skoro uhlazenou střechou, podobný domku železničního hlídače, ale ne srubu. V domku nacházela se sbírka indiánských »památností« a přírodních »zajímavostí« amerických, jako indiánské oděvy, hračky, zbraně, dýmky a pod. a pěknější ukázky nerostů a zkamenělin. Byl to majetek sídlících zde dvou osadníků — pravého Indiána, ovšem že úplně zcivilisovaného, vychovaného ve vládních ústavech, 39letého »Bílého Vlka« (White Wolf) z kmene Kickapoo, sídlícího nyní v Indiánském území, a českoamerického 21letého krajana, Josefa Vilíma, farmářského synka z Michiganu, od města Detroit. Indián býval oblečen v kožený šat svého lidu, řídce však již i na Západě nošený, neboť rudoši nosí většinou raději ošumělý evropský oblek, aneb aspoň smíšeními z něho. Občan Vilím pak nosíval oděv pasáků dobytka, zvláště v Texasu oblíbený, rovněž kožený, na způsob indiánsko španělský, s koženým širákem, pasem na náboje a rozstřiženými dole kalhotami.

»Drňák", který měl končiti tuto řadu českoamerických obydlí, avšak proveden nebyl, jest vykopán napolo v zemi a nad touto zřízena kolem čtyřhranné jámy z drnů jakási zídka, dvě, tři stopy vysoká, zvyšující »strop « a ulehčující sestup z venčí. Na několik trámců, položených na příč, nastlalo se roští, pokud možná pravidelněji řezané a v dlouhé otýpky skládané, a na ně položily se pěkné, husté drny, vyrýpané kolem na prérii. Stěny se dle možnosti omazaly hlinou, právě jako strop, a obílily. Do nízké té obruby z drnů zasadila se maličká okénka, nad kamny zřídil se komín, upravily se dvéře a schody, a obydlí bylo hotovo. »Drňáky« zařizovány tam, kde byl nedostatek dříví, a mají vedle své láce a rychlosti ve zbudování i ty značné výhody, že jsou velmi teplými a na holých prériích Nebrasky a Kansasu poskytují ochrany i před zhoubným cyklonem, který obrostlou, téměř slitou střechu »drňáku« zřídka kdy rozmete. Je-li střecha trochu jen pečlivě opatřena, nezatéká jí, nýbrž voda sbírá se ve stružkách kolem. Mnozí staří osadníci, i čeští, tu a tam se zálibou v »drňáku« dosud obývají, neboť jest prý jim v dřevěných »šantách«, větrem profukovaných, zima a je v nich slyšeti každý hluk mnohem zřetelněji, než v onom napolo v zemi zakopaném obydlí. »Stavba« primitivní, ale zajisté velmi praktická, jež měla a snadno nalézti mohla místa v českoamerické výstavní »osadě«.

Tato vhodně doplněna byla typickým vskutku kostelíkem a pak nezbytným ovšem česko-americkým hostincem, »saloonem«.

Chrámek, dřevěný, jednoduchý, chudičký, byl věrným napodobením prvního českého katolického kostelíku v Americe, postaveného roku 1855 v St. Louisu v Missouri českým knězem Jindřichem Lipovským, potomkem starého rytířského rodu českého z »Lipovic«, a posvěceného sv. Janu Nepomuckému. Zde byla také vůbec první česká katolická farní osada v Americe, P. Lipovským založená a několik let spravovaná.

Tak vypadají však velmi mnohé svatyně, zřízené v nových místech na Západě. Za půdorys pouhý obdélník a za strop jednoduchá střecha, pouze trochu upravená, aby trámoví tak příliš nevystupovalo. Podlaha značně vyvýšena nad zem, aby celek přece důstojněji vypadal, za příčinou čehož musily býti ku vchodu zřízeny schody, vedoucí se dvou stran a opatřené zábradlím. Těmi jediné liší se zvenčí prostičký chrámek od — stodoly, a pak ovšem křížem nad průčelím. Zvonička z trámů stála vzadu opodál, podobna jsouc pumpám na petrolej.

Uvnitř ovšem naskytovalo se podívání mnohem zajímavější, neboť katolíci američtí použili prostory té k výstavě svého opět spolkovnictví, školství, písemnictví atd. V ukázkách ze školství předčili zajisté daleko »svobodomyslné« z residence, ukazujíce mnoho zdařilých prací žáků a žákyň z různých oborů vyučování, zvláště pak množství ručních prací dívčích, výšivek, střihů atd. Ve spolkovnictví vystavili zase četné zápisy, stanovy, přehledy činnosti, odznaky a jmenovitě velice četné fotografie skupin členských v objemných albech. K tomu pojily se obrazy hojných nyní českých chrámů v Americe, doplněné podrobnou mapou českoamerického života katolického, jak se jeví kostely, farami, spolky a počtem duší v osadách a provázené více tabulkami. Také různé uniformy »rytířů« i zde nalezly místa. Celý český tisk katolický byl sestaven dosti úplně. Zvláštního povšimnutí zasluhoval spis »Krátké dějiny a seznam českokatolických osad ve Spojených Státech Amerických«, vzdor titulu svému velmi objemný a podrobností svou záslužný, od P. Ant. Petra Houště, v němž snesen velmi značný materiál k dějinám české emigrace zaoceánské.

Menšího zřetele nalezly již v oddělení tomto, jinak pěkně uspořádaném, ukázky průmyslné a zemědělské výroby českoamerické, z nichž uvádíme jen poučné kol lekce, přípravy bavlny a pak cukrové třtiny, jichž pěstováním zabývají se namnoze v Texasu i naši krajané, skoro vesměs to Moravané a katolíci.

Málo již třeba říci o »saloonu«, který byl celkem věrně napodoben zevně i uvnitř, jsa skutečným typem českoamerického hostince v menším městě, nebo v odlehlejší čtvrti velkoměsta. Budova dřevěná, s plochou střechou, podobná velké škatuli nebo nákladnímu vagonu, jehož jedna kratší stěna, tvořící průčelí, je opatřena skleněnými dveřmi a okny, či lépe výkladními skříněmi, jako u krámů. Do polovice jest nálevna, ve druhé polovici byt »saloon keeper-a«, hostinského. Sklep pod hostincem, jak tomu bylo na výstavě, jest však v Americe pokládán skoro za luxus, neboť postačí

přenosná lednice na způsob velké almary, postavená v nálevně. V této nachází se podél jedné z delších stěn dlouhý »bar«, pult, před nímž hosté většinou jen stojí. Stolic a židlí je pramálo, tři, čtyry, věšáky pak jsou holou zbytečností, neboť nikdo se v »salooně« nesvléká ani ze svrchního šatu. Za barem běhá »barkeeper«, v českoamerických »saloonech« obyčejně hostinský sám. Soudky piva, kohoutky od tlakostroje a pod. má pod »barem«, láhve s lihovinami, řidčeji vínem, na úzkém dlouhém stole při stěně za sebou. Nad stolem je velké, široké zrcadlo, největší to paráda celé místnosti, ozdobené jinak většinou jen reklamními štítky a barevnými plakáty.

Způsob vedení výstavního »saloonu« nebyl však americkým, neboť scházel »free lunch«, t. j. studený zákusek, který je v Americe všude na »baru« na několika talířích hostu zdarma k použití, a také pivo nebylo prodáváno v malých amerických skleničkách, bez obvyklého, nemilého a našinci přímo nepochopitelného zlozvyku »často-vání«, kde host a po případě sám hostinský dá naliti celé společnosti, jejíž každý člen je pak »mravem« vázán učiniti totéž.

Trochu jen znalec amerických poměrů pohřešoval také aspoň před »saloonem« a kostelem charakteristický dřevěný americký chodník, s budovami takřka srostlý, nutně k nim patřící, avšak — výtky jsou skoro nespravedlivými vůči tomu, co krajané zámořští pro naši krásnou Národopisnou výstavu v celku přece podnikli a provedli. Mnoho, co mohlo býti učiněno, zabránily uskutečniti poměry tamější i zdejší, za něž nemohli ani celek, ani právě jednotlivci, z nichž každý přičiňoval se o zdar dle nejlepšího svého vědomí a umu.