Jak se dělá mincovna (14) Ražba pamětní stříbrné mince
Vznik nové české měny v roce 1993 byl pro naše obyvatelstvo presentován novými bankovkami a oběžnými mincemi
, které svým charakterem naplňovaly nejen symboliku nově vzniklého státu, ale především sloužily jako oběživo, na které si lidi velice snadno zvykli. Jen sběratelé si uvědomili, že je nutné si uschovat staré československé drobné na památku, protože už se nikdy nebudou nově emitovat a všechny, které ČNB stáhne z oběhu, skončí v hutích a stanou se obecným kovem k průmyslovému využití. Uschovávat takové staré neplatné mince jako nějaký poklad má možná smysl pro generace, které je objeví tak nejdříve po 300 letech. To historici budou psát, že Československo bylo jen krátká dějinná epizoda dvou malých národů ve Střední Evropě.
Jiný osud je určen mincím z drahých kovů. Jejich historický odkaz se naplňuje určitě rychleji. Mince z drahých kovů svoji hodnotu představují v několika základních rovinách. Drahý kov, nejčastěji stříbro, lidstvo miluje od odjakživa. Hodnotu, kterou vyjadřují ve svém nominálu ztrácejí zcela výjimečně, spíš naopak. Jejich sběratelská hodnota rovněž nepodléhá zkáze. Navíc stříbrné mince jsou většinou malým uměleckým dílem, zpravidla portrétním ve spojení s panovnickým erbem nebo státním znakem, případně vyjadřují konkrétní historický odkaz.
Určitě by se dala vyjmenovat celá řada dalších aspektů, které vedly ČNB k rozhodnutí emitovat pamětní stříbrné mince nominálu 200 Kč.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2014.
Mančukuo L outkový stát a jeho oběživo
Toto krátké pojednání vzniklo při mém studiu historie japonské Kwantungské armády a bojů na severní hranici se Sovětským svazem.
Na historii Mančukua jako loutkového státu mě překvapila skutečnost, že stát nevznikl jako důsledek přímé japonské války proti Čínské republice, ale podstatně dříve.
Po první světové válce a ještě dříve po prohrané rusko-japonské válce v roce 1905 došlo k tomu, že východní nárazníková část Číny při korejské a nové ruské hranici se od roku 1905 stala přímo ideální surovinovou základnou imperiálního Japonska. To vyvrcholilo v roca 1931 přímým obsazením celého území Kwantungskou armádou, která vyhlásila dne 9. března 1931 toto území jako samostatný stát Mančukuo pod vojenskou správou. Protože Japonsko bylo tehdy ještě členem společnosti národů, považovalo císařské vedení za nutné nastalou situaci legalizovat. Proto byla do vnitřní Číny vyslána delegace, která přesvědčila bývalého čínského císaře Pchu-I, aby se stal formálním vladařem tohoto území. Republikánské vládě v Číně to v zásadě nevadilo, protože byla zmítána vnitřními rozpory, občanskou válkou a jinými problémy. Na osobní doporučení předsedy japonské vlády Tanaky a císaře Hirohita bylo excísaři slíbeno zřízení císařství. Byl převezen lodí do Mančukua, dostal spolehlivý japonský doprovod pod velením kapitána Itakiho, který plnil poslání a úkoly dané mu japonskou vládou. Pchu-I byl po příjezdu na své budoucí území nemile překvapen sdělením, že je jmenován nikoliv císařem, ale pouhým správcem Mančukua. Jako správce s blokovaným pohybem dostal možnost jen částečně řídit svůj nový stát a teprve po oficiálním podřízení se japonskému císaři a po setkání s ním bylo v roce 1934 vyhlášeno císařství, které formálně existovalo až do roku 1945.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2011.