JAK SE DĚLÁ MINCOVNA (29) Ražba medailí, které se nikdy neprodávaly
Mincovní výroba má v sobě zvláštní kouzlo.
Většina lidí si tuto práci po právu spojuje s ražbou oběžných mincí. Což je správné chápání jejich historické i současné úlohy – zprostředkování směny zboží, zkrátka role oběživa. Funkce pamětních mincí, respektive pamětních medailí je zásadně jiná. Slouží k připomenutí nebo oslavě nějaké události.
Pokud jsou medaile vyrobeny z drahého kovu, pak jsou zároveň tezaurací hodnoty kovu odvozené od příslušné hmotnostní jednotky. Všechny uvedené příklady se těší zájmu numismatiků a sběratelů, což v tržním systému znamená, že jejich hodnota se dá vyjádřit v příslušné peněžní jednotce. V naší republice je to zatím koruna česká, ve světě je stále nejpoužívanější americký dolar. Veškeré ražby, které jsem ve svých vzpomínkách zmiňoval, měly charakter zboží. Jejich ceny byly určovány na principu poptávky a nabídky, včetně aktuálních burzovních cen kovů. Jak jednoduché. V mincovně však v průběhu let vznikaly medaile, které do uvedených vzorců nelze zařadit. Především se jejich cena neřídila tržními pravidly a nebyly předmětem koupě a prodeje. Bystrého pozorovatele a znalce základů ekonomie přepadne pokušení odpovědět: „Takový výrobek nemůže existovat.“ Principiálně má pravdu, ale fakticky takové ražby vznikaly. Jsou vzácné a nedají se koupit.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2016.
Konvenční měna 260 let od zavedení
Většina evropských panovníků při nástupu na trůn obvykle slibovala, že bude dbát o pevnou a stabilní měnu, že nepřipustí zlehčování a znehodnocování vydávané mince.
Obvyklým tématem byl na druhou stranu boj proti přílivu cizí nehodnotné mince do země. Ale těžko hledat panovníka, kterému by se to povedlo...
Někteří vladaři po zahájení ražby nové mince nějaký čas, zejména pokud měli k dispozici dostatečně bohaté zdroje jako např. stříbrné doly, skutečně drželi obsah stříbra v minci tak, jak bylo stanoveno v mincovních řádech či podobných nařízeních o minci. Jakmile však potřebovali peníze (většinou na válečné výdaje), pak bez ohledu na své sliby a předsevzetí nikdy neváhali minci zlehčit a znehodnotit. Zmatek a nepřehlednost měnových poměrů v římsko-německé říši byly umocňovány tím, že každý panovník (držitel mincovního regálu) si na svém území vydával mince tak, jak to považoval pro svoji zemi a hlavně pro sebe za nejvýhodnější.
Pokus zavést pro střední Evropu v mincovnictví jednotný systém zaznamenáváme například na počátku druhé poloviny 16. století. Tehdy chtěl císař Ferdinand I. (1526-1564) upevnit ústřední královskou moc a omezit vliv stavů. Jeho cílem bylo vytvoření hospodářsky a nábožensky jednotné říše pod nadvládou Habsburků. Nový říšský mincovní řád byl nejprve uveden do života v rakouských zemích (1560) a o rok později byl přijat i pro všechny země Koruny české. Byla zavedena jednotná měna, jejímž základem byl říšský zlatník/gulden (60 krejcarů). Tento měnový systém sjednocoval mincovnictví všech habsburských zemí mimo uherské království. Zhruba po deseti letech však tento projekt ztroskotal. Například země Koruny české se vrátily zpět k původní tolarové měně v roce 1573. A tak potom následovalo velmi dlouhé období, v němž stálé kolísání hodnoty stříbrných a zlatých mincí, ražba nejrůznějších druhů drobných mincí, jejichž hodnota málokdy odpovídala jejímu označení na minci, byly jevy, které nepříznivě ovlivňovaly hospodářskou situaci v zemi.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2013.