NÁMĚTOVÁ NOTAFILIE (6) Hudební skladatelé na bankovkách
V minulé části byly popsané známky, o jejichž účelu vypovídaly na nich uvedené legendy, např. Abonnement či Speise Mark nebo oběd v předplacení, někdy doprovázené vyobrazeným talířem s pokrmem.
Vedle spisovatelů se na bankovkách lze hojně setkat i s umělci z dalších uměleckých oborů. Mezi nejvíce vyobrazované patří především hudební skladatelé. Na jejich bankovky a životní osudy se zaměříme právě v tomto díle našeho seriálu.
Amadeus Mozart
Wolfgang Amadeus Mozart se narodil 27. ledna 1756 v rakouském Salcburku. Otec Leopold, který byl vynikající muzikant, si všiml hudebního nadání svých dětí, a proto byl už od útlého mládí připravován na na dráhu profesionálního hudebníka. Mladý Wolfgang spolu se svou sestrou Anne Marie zanedlouho vystupovali v předních evropských metropolích, kde byly před bohatým publikem představovány jako zázračné děti s nevídaným hudebním talentem a už jako šestiletý chlapec vystoupil u císařského dvora, kam byl pozván císařovnou Marií Terezií. Vedle hry na klavír vynikal i hrou na violoncello, housle a varhany a díky častému cestování si záhy osvojil hned několik cizích jazyků. Ve společnosti byl Mozart znám jako svého typu extravagantní a výstřední člověk se zvláštní povahou, což mu přinášelo sympatie především v dámské společnosti.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2017.
120 let korunové mince Jakou korunou se u nás platilo
Na letošní rok připadá zajímavé numismatické jubileum. Uplyne totiž přesně sto dvacet let, od doby, kdy se naší měnovou jednotkou poprvé stala koruna.
S různými přívlastky (koruna česká, československá) platili touto jednotkou občané českého území od roku 1892. Vzhledem k situaci v eurozóně to vypadá, že se v nejbližší době nic moc nezmění. Jak dlouho ale bude platit koruna dál, to říct neumíme, ale můžeme se ohlédnout za její historií.
Pokud chceme historii koruny zmapovat pečlivě, musíme jít ještě dál, před rok 1892, kdy došlo k významné měnové reformě. Císař František Josef I. sáhnul k měnové reformě naposledy v roce 1857. Zlatníková měna byla zaběhlá a zdánlivě všem vyhovovala. Jenže koncem sedmdesátých let se ukázal jeden vážný problém. Protože rakouská měna byla založena na krytí oběživa stříbrem, projevil se ve státní ekonomice jeden závažný problém. A tím byl měnící se poměr ceny zlata vůči stříbru. Ze stříbrných zlatníků, které sloužívaly jako kurantní platidla plně kryjící svou nominální hodnotu cenou obsaženého stříbra, se de facto staly kreditní mince. A tak se stalo, že zlatník ražený v roce 1892 (který měl teoreticky mít hodnotu 100 krejcarů) obsahoval v přepočtu na výkupní cenu drahého kovu pouze 63, 33 krejcaru. Svou nominální hodnotu kryly pouze zlaté mince tohoto systému. Stát potřeboval, kvůli zahraničnímu obchodu i vyváženosti vlastní ekonomiky, přejít ke stálejší komoditě, která by měnu kryla. Tou bylo přirozeně zlato.
Běžného občana se měnová reforma prakticky nedotkla. Jednalo se o makroekonomickou záležitost. Ceny, výplaty a podobně zůstaly na stejné úrovni, občan si musel jen zvykat na odlišné počítání. Jeden zlatý platil nově dvě koruny a krejcar dva haléře.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2013.
