Výrobní defekty na mincích (1) Stručný pohled do historie výroby mincí
Mincovní technika je vždy charakteristická pro určité historické období a mění se s technickým pokrokem.
Budeme se proto nejprve zabývat způsoby odpovídajícími dobové technické úrovni, kterými bylo zejména v našich historických zemích v průběhu desíti staletí v mincovnách zajišťováno mincovní dílo. Konečným produktem tohoto souboru na sebe navazujících výrobních činností byla ražená mince.
Mincovní dílo se zjednodušeně řečeno skládalo ze třech základních fází: A - přípravné (příprava mincovního kovu: jeho čištění od zbytkových příměsí z hutní výroby, legování pro získání mincovní slitiny předepsané ryzosti, lití cánů a jejich žíhání), B – mincířské (výroba střížků: zhotovování plátů a jejich úprava klopováním a kvečováním, žíhání a bělení, vážení) a C – pregéřské (ražení mincí). Dříve než se mohlo přistoupit k finální fázi celého náročného technologického procesu tj. k vlastní ražbě mincí, bylo nutné, aby zvláštní, často nezávislá dílna zhotovila a dodala mincovní razidla. Je pochopitelné, že i výroba razidel prošla v průběhu staletí řadou proměn – od puncovní techniky 10. století, přes umělecky vrcholnou dobu rytých obrazů českých denárů 12. století zpět k puncovní technice doby grošové a tolarové až ke strojové výrobě již velmi blízké té dnešní. Pokud se týká vlastní ražby mincí i ona prošla složitým vývojem od ruční ražby přes první jednouché stroje k technicky vyspělým mechanickým ražebním lisům.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
NÁRODNÍ BANKA ČESKOSLOVENSKÁ 90. výročí vzniku
Vyhlášením nezávislosti přestala Rakousko-Uherská banka (RUB) vykonávat funkci emisního úřadu na odtrženém území Slovenska a Českých zemí.
Plynulost peněžního oběhu v prvních letech zajišťoval Bankovní úřad ministerstva financí (BÚMF), který byl následně roku 1926 nahrazen nově vzniklou Národní bankou Československou, jejíž devadesáté výročí vzniku si letos připomínáme.
Rakousko-Uhersko se koncem, války stále více potýkalo nejen s narůstajícím množstvím nekrytého oběživa, ale i vysokým zadlužením. Pro krytí vládních výdajů byl stát nucen stáhnout z RUB nejen většinu zlatých zásob, ale díky válečným půjčkám vzrostl i dluh vlády u domácích a zahraničních věřitelů. Celkem došlo k emisi 21 válečných půjček, z nichž 8 bylo rakouských a 13 uherských o celkové hodnotě 54 mld. K. Určitý problém představoval mimo jiné i dluh na devizovém trhu vůči zahraničním věřitelům, které rovněž po zániku Rakousko-Uherska přešly na nástupnické státy. Uvolněná měnová politika měla dále za následek, že zatímco v červenci 1914 představoval zlatý poklad1 Rakousko-Uherské banky 1,589 mld. K a množství papírových peněz v oběhu 2,129 mld. K, tak koncem války se zlatý poklad snížil na pouhých 342 mil. K, zatímco množství bankovek vzrostlo až na 30,68 mld. K. Zlaté krytí tak během pouhých čtyř let pokleslo z původních 74 % na 1,11 %.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2016.