Jak se dělá mincovna (5) Shánění lisů pro mincovnu
Skládání poznatků do ucelené koncepce, které by vyústilo ve vypracování technické a stavební části projektu mincovny, bylo ještě daleko. Náš vstup na jeviště ve hře mincovna, už ale byl ve větším proudu, než jsme tušili.
My jsme zatím navštívili dvě mincovny a poznali jsme jednoho výrobce mincovních polotovarů. Hra o nás byla už dávno rozehrána. Netušili jsme, jak je rodina mincovního průmyslu relativně malá a jak se všichni dobře znají a jsou navzájem propojeni. Nikdy už se nedozvím, jakými kanály se informace o nás šířily. V odborných kruzích v Evropě se vědělo, že v Čechách se připravuje realizace nové privátní mincovny, jejíž vznik si přeje ČNB.
Dlouho jsem si myslel, že nejsilnějšími subjekty v mincovní výrobě jsou jednotlivé státní mincovny. Postupně jsem zjišťoval, že tomu úplně tak není, a že na trhu figurují silné firmy těžkého strojírenství. Ty jsou vlastněny zpravidla ještě silnějšími finančními
subjekty, které nikdo ani pořádně nezná. Vyznat se v této složité struktuře bylo nad naše nováčkovské síly. Byli jsme si vědomi, že si s námi asi pohrává nějaká neznámá síla. Bylo to
jako se slunečními paprsky, pouhým okem je nevidíme, ale jejich následky na spálené kůži všichni známe.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2012.
Bílé peníze Vladislava II. Jagellonského Stručný úvod do problematiky
Za vlády Vladislava II. Jagellonského (1471–1516) se v roce 1483 v kutnohorské mincovně začalo s ražbou nového nominálu, a to bílého peníze.
Tato mince se následně, s určitými přestávkami, razila po dobu více než 130 let až do období protihabsburského stavovského povstání (1618–1620).
Přestože se mincovnictví Vladislava II. Jagellonského těší poměrně značnému zájmu numismatiků, pro jeho bílé peníze to neplatí. Ty stojí jednoznačně ve stínu
Vladislavových pražských grošů. Z tohoto důvodu nepřekvapí, že současná věda postrádá jejich moderní komplexní typologický rozbor, který nahrazují sice kvalitní, ale v ně
kterých ohledech zastaralé práce Karla Castelina. Navzdory jeho publikovaným příspěvkům se při popisech pozdějších nálezů setkáváme nezřídka jen s informací o počtu bílých
penízů v daném souboru, aniž by jim byla věnována nějaká další pozornost. O určitý koncepční posun ve studiu bílých penízů se dále pokusili již jen Jaroslav Šůla a Karel Peukert a nověji se jim věnoval Jiří Chvojka.
Již Emanuel Leminger konstatoval, že s ražbou bílých penízů, označovaných také jako denáry české, se započalo v pondělí před sv. Řehořem čili 10. března roku 1483. Jakost nového nominálu byla stanovena na sedm lotů (438/1000) a jeho hodnota na jednu sedminu pražského groše, resp. na dva malé (černé) peníze. Jako tyto nejstarší bílé peníze jsou v literatuře tradičně uváděny dvoustranné mince, které na lícní straně nesou obraz českého lva.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2014.
