Jakou barvu má zlato ?
Ryzí zlato má hřejivou, bohatě žlutou barvu.
V slitinách s jinými kovy však může nabývat celé řady odstínů od bílé, přes žlutou až po červenou barvu. Zvláštními postupy však může získat i nečekanou modrou, černou nebo růžovou barvu.
Podobně jako malíř míchá žlutou a modrou barvu aby získal zelenou, lze smícháním různých kovů změnit barvu zlatého šperku. Přidáním mědi získává barva zlata červené tóny, stříbro a některé další kovy ji mění k bílé. Tím se ale snižuje ryzost zlata a mění se i jeho fyzikální vlastnosti.
Červené zlato – červený odstín se získává přidáním mědi. Čím vyšší je obsah mědi, tím nižší je tvrdost slitiny, což někdy bývá na závadu pevnosti zlatnického výrobku.
Zelené zlato – slitina zlata se stříbrem nebo s kadmiem. Odstín zelené je ovlivňován množstvím stříbra ve slitině.
Modré zlato – slitina zlata s ocelí, obyčejně v poměru 18:6. Zvláště v Evropě byl tento odstín zlata oblíben v 19. století, kdy do módy přišly ocelové šperky. Tumbagu – slitina zlata a mědi v poměru 4:1. Vyniká nízkou tavitelností a větší tvrdostí než jiné slitiny zlata a má matný lesk bronzu.
Purpurové zlato – tak se nazývá slitina zlata a hliníku obyčejně v poměru 18:6. Jeho barvu nelze označit jako čistě purpurovou, spíše se podobá bronzu se švestkově modrým nádechem. S purpurovým zlatem se veřejnost seznámila poprvé v roce 1937.
Bílé zlato – je slitina zlata s kovy, které ho intenzivně odbarvují, takže slitina nabývá čistě bílé barvy, je naprosto stálá na vzduchu a dá se vyleštit do vysokého lesku. Nejintenzivněji odbarvuje zlato nikl a paládium. Zřídka se přidává do slitin bílého zlata rhodium, měď a zinek. Bělozlaté slitiny jsou známy od počátku 20. století, nenašly však zpočátku ve zlatnictví oblibu, díky své tvrdosti byly spíše používány v hodinářském průmyslu jako slitiny ložiskové a pružinové. Dalším výzkumem byly získány slitiny vhodné i pro klenotnictví, zvláště jako náhražka platiny k výrobě klenotů. Bílé zlato se rozezná od platiny lučavkou královskou, která na zkušebním kameni vryp bílého zlata okamžitě rozpustí.
Hyperinflace v Zimbabwe
Listopad roku 2007 byl v Harare teplý a vlídný, pokud se počasí týká. Blížilo se léto a já si uvědomovala, že ty Vánoce budeme sami, tedy my všichni – já, má rodina a mí přátelé v Harare, bez tradiční návštěvy z domova.
Jedním z důvodů proč si nepozvat návštěvu právě toho roku, byla neutěšené zásobování Zimbabwe běžnými potravinami a věcmi denní potřeby a prudká inflace, která úspěšně ožebračovala i ten zbytek pracovní placené síly v zemi.
Osobně jsem měla slušný zahraniční plat a doufala i v radikální změny po volbách, a inflaci jsem zpočátku vnímala jen jako obtížný prvek svého pobytu, s kterým se dá plánovitě žít. Byl to omyl. S inflací se dlouhodobě, když navíc přeroste v hyperinflaci, žít nedá. Je to boj o každou rychlou směnu, okamžitý nákup a stejně nakonec skončíte u bartrového obchodu. To jsem však toho listopadu ještě netušila... A dnes na to období dokonce vzpomínám s nostalgií, hodně jsem se poučila.
V únoru 2007 oznámila Rezervní Banka Zimbabwe zavedení tzv. třetího typu zimbabwského dolaru a současně vyhlásila boj proti inflaci, která byla již v té době čtyřmístná. Mezi březnem a červnem 2007 platila striktní nařízení o cenách základních surovin (jako mouka, máslo, vejce, mléko, ale i olej, cukr a maso), což se projevilo tím, že města přestala být zásobována, neboť prodejní ceny těchto komodit byly nižší než náklady na dopravu a přepravu. Celé země začala trpět chronickým nedostatkem benzínu a nafty a vcelku pravidelně se vypínal elektrický proud v celých čtvrtích. Z krásných alejí jacarand mizely jen trošičku seschlé větve na otop a papír, prázdné plastové lahve a obaly dosáhly maximální míry dalšího použití bez pokynů k recyklaci.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012.