Heraldika na mincích a medailích (2) Středověk – krása střídmosti a sdělnosti
Pro heraldiku bylo celé 14. a částečně i 15. století zlatým věkem.
Erby byly vytvářeny a užívány s respektem a přirozeným vkusem. Tomu také odpovídala péče věnovaná jejich provedení. Obsah i forma byly v rovnováze. To všechno platilo také pro mincovní obrazy. Jejich umělecká úroveň snese bez potíží srovnání se znaky na gotické architektuře, v knižní i na nástěnné malbě, na tapiseriích i na dílech uměleckého řemesla.
Jednoho zimního dne roku 1300 přijal král Václav II. na pražském hradě svého kancléře Petra z Aspeltu provázeného třemi cizinci. Kancléř, jinak také basilejský arcibiskup a vynikající diplomat, byl pro krále Václava, předposledního Přemyslovce na českém trůnu, nenahraditelným rádcem. Také toho dne přicházel v závažné věci. Na řadě byla mincovní reforma, kterou kancléř pomáhal připravovat. Král věřil, že Rinieri, Appardi a Cino, tři odborníci z Florencie, které Petr z Aspeltu angažoval, odevzdají dobrou práci. A nezklamal se. Ještě v červnu téhož roku byla zaražena jeho „věčná mince“ pražský groš.
Nové platidlo sice nebylo věčné, razilo se však takřka 250 let a jeho význam byl už na počátku mimořádný. Pražský groš se stal jedním ze symbolů politické a ekonomické síly Českého království ve 14. století. Tomu odpovídala i výtvarná podoba mince. Šťastně se v ní snoubily umělecké vlivy italské a francouzské, tedy ne už jen německé, jako v minulém století. Razidla byla prací italských mistrů a inspirací byl francouzský groš z Tours.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
FERDINAND I. (V.) – poslední korunovaný český král Unikátní medailová ražba
Před 180 lety, v roce 1836, se ujal vlády poslední korunovaný český král z rodu habsburského – arcivévoda rakouský Ferdinand,1 jako rakouský císař toho jména první, jako uherský a český král v posloupnosti habsburských panovníků pátý.
Jeho manželkou byla Marie Anna Karolina Pia Savojská,2 dcera sardinského krále Viktora Emanuela I. a Marie Terezie, vnučky císařovny Marie Terezie.
Ferdinand převzal vládu po smrti svého otce císaře Františka I. dne 2. března 1835. Císař Ferdinand patřil sice k nejoblíbenějším habsburským panovníkům, ale on sám ovšem ve skutečnosti nikdy nevládl. Jeho otec před smrtí fakticky složil vládu v monarchii do rukou kancléře Metternicha3 a státní rady. Na systému rakouské vlády se tak po smrti Františka I. prakticky nic nezměnilo a rakouská zahraniční i vnitřní politika byla i nadále vedena v duchu metternichovského absolutismu. Hospodářský vývoj v monarchii však postupně spěl k novému bankrotu, měsíc po měsíci rostla nespokojenost s Metternichovou vládou. Revoluční nálada v hlavním městě donutila císaře Ferdinanda I., aby počátkem roku 1848 nenáviděného kancléře propustil ze svých služeb. Postup revoluce ani Ferdinandův pád to však již nezastavilo.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2016.
