NÁMĚTOVÁ NOTAFILIE (6) Hudební skladatelé na bankovkách
V minulé části byly popsané známky, o jejichž účelu vypovídaly na nich uvedené legendy, např. Abonnement či Speise Mark nebo oběd v předplacení, někdy doprovázené vyobrazeným talířem s pokrmem.
Vedle spisovatelů se na bankovkách lze hojně setkat i s umělci z dalších uměleckých oborů. Mezi nejvíce vyobrazované patří především hudební skladatelé. Na jejich bankovky a životní osudy se zaměříme právě v tomto díle našeho seriálu.
Amadeus Mozart
Wolfgang Amadeus Mozart se narodil 27. ledna 1756 v rakouském Salcburku. Otec Leopold, který byl vynikající muzikant, si všiml hudebního nadání svých dětí, a proto byl už od útlého mládí připravován na na dráhu profesionálního hudebníka. Mladý Wolfgang spolu se svou sestrou Anne Marie zanedlouho vystupovali v předních evropských metropolích, kde byly před bohatým publikem představovány jako zázračné děti s nevídaným hudebním talentem a už jako šestiletý chlapec vystoupil u císařského dvora, kam byl pozván císařovnou Marií Terezií. Vedle hry na klavír vynikal i hrou na violoncello, housle a varhany a díky častému cestování si záhy osvojil hned několik cizích jazyků. Ve společnosti byl Mozart znám jako svého typu extravagantní a výstřední člověk se zvláštní povahou, což mu přinášelo sympatie především v dámské společnosti.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2017.
Bílé peníze Vladislava II. Jagellonského Stručný úvod do problematiky
Za vlády Vladislava II. Jagellonského (1471–1516) se v roce 1483 v kutnohorské mincovně začalo s ražbou nového nominálu, a to bílého peníze.
Tato mince se následně, s určitými přestávkami, razila po dobu více než 130 let až do období protihabsburského stavovského povstání (1618–1620).
Přestože se mincovnictví Vladislava II. Jagellonského těší poměrně značnému zájmu numismatiků, pro jeho bílé peníze to neplatí. Ty stojí jednoznačně ve stínu
Vladislavových pražských grošů. Z tohoto důvodu nepřekvapí, že současná věda postrádá jejich moderní komplexní typologický rozbor, který nahrazují sice kvalitní, ale v ně
kterých ohledech zastaralé práce Karla Castelina. Navzdory jeho publikovaným příspěvkům se při popisech pozdějších nálezů setkáváme nezřídka jen s informací o počtu bílých
penízů v daném souboru, aniž by jim byla věnována nějaká další pozornost. O určitý koncepční posun ve studiu bílých penízů se dále pokusili již jen Jaroslav Šůla a Karel Peukert a nověji se jim věnoval Jiří Chvojka.
Již Emanuel Leminger konstatoval, že s ražbou bílých penízů, označovaných také jako denáry české, se započalo v pondělí před sv. Řehořem čili 10. března roku 1483. Jakost nového nominálu byla stanovena na sedm lotů (438/1000) a jeho hodnota na jednu sedminu pražského groše, resp. na dva malé (černé) peníze. Jako tyto nejstarší bílé peníze jsou v literatuře tradičně uváděny dvoustranné mince, které na lícní straně nesou obraz českého lva.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2014.
