PRAŽSKÉ TŘÍKREJCARY
se značkou mincmistra Tobiáše Schustera a jeho ženy Doroty (příspěvek k typologii vládních ražeb císaře Ferdinanda II.)
Před pár lety jsem v několika svých příspěvcích k problematice českých ražeb císaře Ferdinanda II. předeslal, že toto období českého mincovnictví může být ještě dlouho poměrně bohatým zdrojem nových dílčích poznatků, které bude možné v budoucnu využít při vytváření komplexního soupisu českých ražeb – tzv. „Corpus Nummorum Bohemicorum“.
Tobiáš Schuster pocházel ze zámožného patricijského rodu Schusterů. Jeho otec Jan Schuster byl dlouhá léta zemským prubířem kovů. Dne 16. září 1608 byla rodina Schusterů povýšena do stavu tzv. erbovních měšťanů a Janu Schusterovi byl císařem Rudolfem II. udělen znak a predikát „z Goldburgu“. Erbovní znamení, umístěné v modrém kolčím štítu, má podle Adolfa Karlovského vztah k rodové řemeslné tradici. Znamení tvoří na zlatém trojvrší dvě koule nad sebou, spodní stříbrná, vrchní zlatá. Přikryvadla jsou vpravo černá, vlevo stříbrná oboustranně zlatě podšitá. Přílba na štítu je opatřena korunou. V klenotu je z koruny rostoucí stříbrný nekorunovaný dvouocasý lev, držící v pozdvižené pravé přední tlapě zlato-černě podélně pruhovaný prapor. (obr. 1) Další erbovní list byl udělen 10. listopadu 1627 bratrovi Tobiáše Schustera, pozdějšímu primátorovi Karlu Felixovi Schusterovi z Goldburgu. V tomto případě se patrně jednalo o tzv. polepšení erbu tím, že u měšťanských erbů obvyklá přílba kolčí byla nahrazena otevřenou přilbou turnajovou (mřížkovou).
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2019.
Temná místa našich dějin Padesátá léta na pamětních medailích
Historická témata se druží k pojmu pamětní medaile úplně organicky.
Čím hlouběji však sáhneme do historie, tím bezpečnější terén nacházíme. Uběhl už dlouhý čas a generace historiků absolvovaly nezbytné a opakované názorové střety, aby se posuzování jednotlivých dějinných událostí nakonec přiblížilo objektivnímu výkladu. Na této cestě pak historiky, s obvyklým zpožděním, následuje také většina společnosti. Jestli se ale ohlédneme jen o jednu nebo dvě generace zpět, bude situace úplně jiná. Interpretace nedávné historie nadále rozděluje a zatěžuje společnost.
Problémy s vlastními novodobými dějinami bývají markantní zejména v obdobích následujících po změnách režimu. Dříve narození to jako děti mohli sledovat u našich západních sousedů. Oba tehdejší německé státy, které se postupně zformovaly po roce 1945, dostaly šanci k historické sebereflexi. Bylo jistě poučné pozorovat v průběhu druhé poloviny minulého století, jak rozdílně ji tehdejší NSR a NDR využily. Obyvatele naší země tehdy asi nenapadlo, že se v podobné situaci jednou octnou sami. V našich novodobých dějinách jsou dva letopočty označující dvě poslední zásadní změny politických systémů. Oba roky, 1948 a 1989, zároveň ohraničují dlouhé období, kdy naše dějiny určovala hegemonie jedné strany. Oněch jednačtyřicet let, kdy komunistická strana modelovala generace občanů naší republiky, nepředstavuje jednolitý celek. Míra indoktrinace byla různá a historikové se již většinou shodli, že skutečně brutální formy měla v padesátých letech.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2014.
