Opavské psí známky z 19. století
Nic nedokresluje rozpaky provázející dřívější pohled na účelové známky nejrůznějšího druhu v opavském muzeu lépe, než konvolut evidenčních psích známek z 19. a prvé poloviny 20. století.
Prvotní zařazení materiálu tohoto druhu ke sbírkám numismatickým, vystřídal názor oscilující mezi jeho umístěním někam na samou periferii numismatického zájmu a úplným zavržením, až po výsledné zakončení jeho putování přiřazením do sbírek historických.1
Obecně se však tyto drobné reálie dokreslující kdysi všední každodennost, dočkaly konečně svého místa na výsluní a jsou dnes (zvláště ty z 19. století) vyhledávaným sběratelským artiklem. Jsou-li „čitelné“ a navíc mají jistý výtvarný náboj, stávají se půvabnými doklady někdejší reality všedního dne konce předminulého století.
Za nejstarší evidenční psí známku z Opavy (ze Slezska?) je zatím možno považovat muzejní exemplář z roku 1874.2 Pouhých pět let tak dělí tento vzácný opavský kus od dosud nejstarší publikované psí známky z roku 1869, pocházející z Kroměříže.3 Města Kroměříž a Olomouc obdržela na Moravě jako prvá, a to počátkem roku 1869, povolení vybírat poplatky za držení psů.4 Svoji prioritu si v tomto směru Morava udržela i v letech následujících, neboť počátkem příštího roku uděluje císař povolení dalším městům Příboru, Moravské Třebové a Svitavám, v závěru téhož roku ještě Znojmu a Brnu. O rok později, tedy koncem roku 1871 pak Jihlavě a Novému Jičínu.5 O situaci na severní Moravě či Slezsku jsme však informováni pouze sporadicky.6
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2011
Ze světa kovových známek (5) Výtahové známky
Provoz a údržba výtahů byly v první polovině XX. století hrazeny částečně prostřednictvím kovových známek, které tak byly svým účelem, k němuž byly vyraženy, obdobou známek k samoobslužné úhradě jízdného městské dopravy.
Provoz a údržba výtahů byly v první polovině XX. století hrazeny částečně prostřednictvím kovových známek, které tak byly svým účelem, k němuž byly vyraženy, obdobou známek k samoobslužné úhradě jízdného městské dopravy, jimž jsme věnovali článek v minulém čísle...
Známky, které prodával správce domu, nebo platné mince se vhazovaly před jízdou do mincovního automatu v kabině výtahu. Ražby z doby c. a k. rakouské monarchie zastupovaly niklový, později železný dvacetihaléř, vzor 1892 respektive 1916 o průměru 21 milimetrů. Tento parametr splňují z mně známých výtahových známek pouze dvě ražby, známka podniku na výrobu výtahů Ing. Jaroslav Moučka založeného roku 1905 (obr. 1) a známka, kterou vydalo Lidové stavební a bytové družstvo v Plzni (L. S. B. D.). (obr. 2) Známky s hodnotou 20 (haléřů) odpovídajících parametrů mi nejsou známy. Výtahové známky o větším průměru 24,5 a 25,1 mm jsou podle svého provedení nejstarší, dozajista ražené ještě za Rakouska-Uherska pro domy čp. 239-II a 977-II v Praze Novém Městě, ale žádnou určitou minci tehdejších peněžních soustav nenahrazovaly (obr. 3-4). V období první republiky i Protektorátu Čechy a Morava byly výtahové známky ekvivalentem padesátihaléřové mince, vzor 1921 či 1940. Nominální hodnota 50, ovšem bez uvedení názvu dílčí měnové jednotky, byla na některých známkách i uvedená (obr. 5). Známky z této doby měly identický průměr 22,0 mm jako obě výše uvedené mince a mohly být padesátihaléři i nahrazeny. Znamená to tedy, že všechny výtahové známky průměru kolem 22 mm vznikly nejdříve v roce 1921, kdy bylo s ražbou padesátníků započato. Po druhé světové válce se od praxe užívání výtahových známek upustilo a náklady na výtah byly zahrnuty do nájemného.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012
